17. listopad – ráno slzy deště a večer….? Málem slzy smutku

800px-Albertov_deska_(01)Opět jsem slavil. Přiznám se však, že jsem ve slavení takový střízlivý protestant, jdu, kam mě zvou a potom tam, kde si myslím, že mám být. Tudíž nejdu všude, takže ani dnes jsem leckde nebyl. A co z toho mám večer?

Rozpaky?, smutek?, obavy?, nebo jen pocit, že to je běžný způsob zrání společnosti ke skutečné demokracii?

To si musím sám ujasnit. Navíc něco ukáže i budoucnost.

Setkání na náměstí Míru bylo hřejivé. I když je pravda, že kvůli nedaleké přítomnosti prezidenta, neustále rušil ve vzduchu policejní vrtulník (pomalu jak za socialismu). To mi vadilo. Potěšila mě velká účast a takový niterný soulad lidí, ve velké většině mladých. Těch, kdo se chtějí něčeho zříci, něco dát, těch, kdo už něco dali, když absolvovali dobrovolnickou pomoc v uprchlických centrech na jihu Evropy. S těmi všemi mi bylo dobře. A i s většinou těch, kdo tam mluvili. Oni pak zamířili na Albertov.

Nechal jsem je jít jejich cestou. Říkal jsem si, že když nepřijímám pozvání prezidenta na Hrad, tak proč bych měl chodit dneska za ním. Zvlášť když zvolil docela odpudivý způsob oslavy dnešního výročí. Obklopil se chlapíky, jakými se obklopil, a navíc sdělil části společnosti, v níž chtěl být prezidentem všech, že jsou „řvoucím stádem“. To je naprosto jasná – a pro mě nepřijatelná – profilace prezidenta, který dělá všechno proto, aby přestal být mým prezidentem.

Takže jsme šli z kopce dolů. A stejně dolů padala i naše nálada. Už dávno nepršelo, sice pofukovalo, slavnostní náladu se ještě dařilo udržet. Až k Muzeu. Už z dálky byl slyšet mohutný dámský hlas zpívající hymnu. Pak se chopil slova nějaký pán, prý se jmenuje Okamura a je snad senátor. (To je fór, vím, o koho jde, ale nejraději bych byl, kdyby pro mě zůstal jakýmsi časovým zjevením, které nebylo, pak krátkou chvilku ano, aby se zase někam vytratil). A tam se začala slavnostnost rychle vytrácet. Byl jsem tam svědkem boje o lidi, boje o to, kolika lidem se podaří vtlouct do duší nenávistné myšlení. Byl to boj o to, kolik lidí nebude vůbec zajímat, co bude „potom“, až ten pán třeba prosadí své. Boj o lidi, kterým je srdečně jedno, že koridory, dálnice, města a vesnice nepomůže přebudovat a zkrášlit tento pán, i když asi je movitý. Aspoň se leccos povídá. Byla to manipulace jako hrom. A lidi poslouchali, jásali, tleskali.

Tak jsem ho přestal poslouchat, protože si chci uchovat odstup, právo na názor, protože je mi lépe s ostatními v Evropě než někde o samotě, protože si myslím, že jsme schopni řešit své věci, aniž bychom museli sahat k takovým siláckým křikům. Chtěli jsme jít pryč. Ale najednou se vynořil průvod Dělnických nebo nějakých takových. Sice nevykřikovali, to by se asi na ně řečník nebo pan předseda zlobil. Ale jak jsem se později dočetl, jejich hesla byla například hesla vyzývající k věšení politiků, sluníčkářů, pravdoláskařů, imigrantů. To vše činí s představou, že vezmou spravedlnost do svých rukou a podle svého to srovnají. Tak to bylo po slavnostní náladě úplně. Protože z těch sveřepých výrazů lidí, představte si – mých českých bližních (!!!), kteří šli kousek ode mě, bylo cítit, že by byli schopni udělat to, co vykřikují. A to jsem se vylekal. Ani ne kvůli sobě, ale kvůli dětem, kvůli budoucí generaci, které by byli takoví pánové zařídit skutečně budoucnost děsivou, kde by snad nechtěli žít ani oni sami. Ale už jsme nemohli jít jinam než ještě níž.

Jazz na Můstku byl k poslouchání, stejně jako byla přijatelná idea, která to organizovala. Ale bylo to bráno jako oddych před dalším happeningem nebo nějakou další bouřlivou akcí.

Na Národní se hlasovalo, kdo by mohl být další prezident. Šel tam takový vtipný alegorický průvod, ve kterém měl své významné místo jak prezident, tak prezident Ruska, ale i kardinál a všechno to chtělo nějakou vtipnou formou vyjádřit hrozby i naděje. Lidí tam bylo spousty. Jenom jsem přemýšlel o tom, jestli to není stále stejný český způsob – ve vtipu a nadsázce si to vyřídit a pak zase sklonit hlavu, protože je spousta všelijakých osobních starostí a sám člověk přece nic nezmůže. I když tam byl důvod k jistému veselí, tak přece jen…. Zkrátka slavnostní náladu mi to neobnovilo.

Večer byl koncert v Karolinu. Hezký večer to byl. Sešli jsme se většinou ti, kdo nějak smýšlíme podobně. A bylo nás také moc a těšili jsme se z pěkných pěveckých výkonů a pěkné hudby, ze společenství s rektory univerzit, studenty a akademickou obcí.

Navzdory všemu pěknému, nedovedu svůj státní svátek nazvat podobně jako jeden z komentátorů, jako kalný. Radost z pádu totality je zakalená. Neděje se sice nic složitého. Jsou starosti, někdy velké, ale nejsou pouze vinou druhých. Ty společné problémy jdou trochu nad naše hlavy, trochu na ně nejsme připraveni a tak hledáme viníky. Pochopitelně mimo sebe. Aniž bychom se ptali – co bude potom?, až se s těmi domnělými viníky vypořádáme.

Uprchlická krize jen tak neskončí, a to ani tehdy, když skončí válka v Sýrii. Brzy přijde nová vlna díky klimatickým změnám. Tato současná krize více než o uprchlících vypovídá o nás. Že nemáme výdrž, že neumíme vytrvat na cestě k dobru, že nejsme většinově ochotni se něčeho vzdát, že vlastně ani neumíme pravidla rozhovoru a dialogu, že ve své bezbožnosti nevíme, proč se angažovat v zájmu vzdálenější budoucnosti a jak nést odpovědnost za svá slova a činy. Tato první větší krize, do které jsme postaveni, nás hrozí totálně rozvrátit s tím důsledkem, že v jakémsi pozoufání nebudeme schopni racionálně nebo moudře rozhodovat. Opět naletíme nějakým těm sugestivním řečníkům, o kterých vlastně mnoho nevíme. Jen slyšíme, že nějak vyslovují podobné myšlenky našim. Ale kdo ví, co si skutečně myslí? Máme je opravdu tak „proklepnuté“, že kvůli nic se vzdáme, vlastního úsudku, svědomí, případně i víry?

Ovšem jiné cesty není než dál být s touto společností. Svým dílem demontovat falešné konstrukce a závěry a jednoduše modlit se a pracovat. Nikoliv pro sebe, ale společně s druhými na zkvalitnění atmosféry ve společnosti. Kdybych se domníval, že to nemá cenu, asi bych hledal způsob, jak tady nebýt s těmi mnoha bližními. S těmi nevyzpytatelnými, kteří vypadají, že by jim nebylo proti mysli obnova něčeho jako Lidových milicí nebo StB. Ale stále, ani po dnešku, nejsem přesvědčen, že je všechno ztraceno.

Dávejme si vzájemně vědět o svém podobném smýšlení a posilujme se v něm. Taková soudržnost totiž je hlubší, má větší výdrž, nese lepší ovoce než to opačné. To je mělké, uřvané a laciné.

17.listopadu 2015

Napsat komentář