Byly velikonoce… (z Falcka III)

SONY DSCKdekdo ze zdejších při rozhovoru předpokládal, že na velikonoce pojedu domů. Opak byl skutečností. Nikdo za mnou nepřijel a já nikam nejel. Nechtěl jsem, chtěl jsem prožít velikonoce na pfalcký způsob.

Domníval jsem se, že si bude vybírat obřady podle svého a podle svého si pozorovat, co mě bude zajímat. Jenže to nevyšlo. Ne, že bych si neužil velikonoční zvěsti, ne, že bych neměl s kým se těšit z krásného obratu od Velkého pátku k neděli. To všechno bylo, bohoslužby slavné, mohutné zpěvy, akce dalšího charakteru volněji či těsněji spjaté s podstatou velikonočních svátků. Navíc jsem si konečně užil také i velikonočních a velkopátečních zvonů, protože každému (na rozdíl od nás doma) je zřejmé, že zvony nikam létat nemohou a že mají volat k oslavě Pána Boha, třeba i tehdy, kdy cesta naší spásy byla nastavena dost krutě. To asi u nás jen tak snadno nenastane, tady už to bylo a já byl rád.

Dokonce i vajíčka byla, dostal jsem i velikonočního zajíčka. Jediné, co nebylo, byla pomlázka. To tady neznají. Ale jejímu vábení nepodléhám už dlouho, a tak když mi nechybí doma, nechyběla ani tady.

To, co se mně, kromě naděje a radosti (díky křesťanské zvěsti za ně!), honilo hlavou, byl ten rozdíl, který jsem už popsal minule. Tady byly také čtyři dny volna, jako – letos poprvé – i u nás. Tři dny z těch čtyřech tady byly obchody zavřené. Je to tak zvykem, nikoho ho nepřekvapí, ani nezaskočí. Právě vedle toho tak nějak divně vyznívá ta česká pseudoargumentace, pokud něco zavádět, tak jen tehdy, neutrpí-li česká ekonomika. Paradoxně se možnými ekonomickými dopady argumentuje právě u nás, kde zazněl nedávno, nikoliv lecjaký, hlas, sice pana premiéra, že je zklamán z toho, že se rozdíl mezi námi a západními zeměmi nesnižuje. Že my, kdo tak dbáme o to, abychom byť jediným dnem neošidili celostátní ekonomický výkon, se nedokážeme pozvolna, ale stále, přibližovat těm, kdo si klidně o nedělích dovolí nechat obchody zavřené. Nakonec to zaznělo už i v posledních dnech – bude-li na Štěpána zavřeno, přijdeme o tolik a tolik. Jenže: kdo o to přijde? Nezdá se, že by stát zchudl, ale protože talíř má největší argumentační sílu, podvolí se takové falešné argumentaci kdekdo. Pochopitelně, že moje zdejší letošní velikonoční uvažování bylo doplněno (jak jinak) velikonočními (mj. také ekonomickými) touhami mé vlasti o další rozvoj. Za kterým se však (asi z nezbytí) vyrazilo směrem k hodně dalekému Východu a za nedůstojného tajtrlíkování našeho hradního pána.

Při velikonočních procházkách jsem tady potkával domorodce, kteří měli dny volna jinak vyplněné. Byl cítit takový zvláštní klid. Nakonec je to znát o každé neděli, kdy je v obchodech zavřeno. Víc se procházkuje, rekreuje, navštěvuje. Bez křeče, o kolik a o co vlastně tím člověk přijde. Je pravda, že kostely také vypovídají o slušné sekularizaci. Neviděl jsem kdovíjak naplněné. Ovšem jakési povědomí o tom, co je žádoucí a co je třeba, aby byl čas starostí o obživu a zajištění oddělen od času pro regenearci ducha i sil, to je tady znát vellice silně. Asi je to tím, že tady nejsem dlouho, ale v neděli je znát, že jde o den pro regeneraci. Těch, kdo regenerují tělo je pochopitelně víc než těch, kdo smysluplně a vědomě regenerují ducha. Ale je to den jiný. Z hlavy vypadne starost o to, co by se dalo stihnout, k čemuž pochopitelně možnost nakupování a doplňování zásob hodně silně svádí.

Moje letošní velikonoce, stejně jako prožívání ostatních dnů, nelze oddělit od vazeb k domovu a od pohledů tam. To je ostatně pokaždé zřejmé. Patřím k vlasti, kterou mám rád, ale která, jak se mi zdá, je do jisté míry bezradná. Aniž by si to přiznávala. Polovina její populace je spokojená, když se může indentifikovat s pohlavárem, který jí zjevně pohrdá. Druhá polovina je částečně lhostejná, soustředěná na své radosti i povinnosti a částečně naštvaná, protože to všechno jde nějak špatně.

Tak souvisí s velikonocemi i to, že společnost, ve které jsem doma, potřebuje vzkřísit. Při takové větě si každý vzpoemne na pohádkovou živou vodu. Jak by to šlo jednoduše, pokropit a znovu ožít. Ale při takové větě, není třeba snít o jednoduchých postupech, stačí pouze vzít v potaz metodiku, kterou vymyslel ještě vyšší pán než ten náš hradní.

Ta metodika je jednoznačná. Byla vlastní těm, kdo chtěli něčím pohnout. Třeba Husovi, nebo Gándhímu. Jejich zájem o principy života, které hravě přežili kdekterého tajtrlíka nebo tyrana, nebyl chvilkový nebo proklamovaný. Byl jednoznačnou reakcí na souvislosti, které pro perspektivní a dobrou budoucnost viděli jako zásadní. Především však životy takových byly vedeny vědomím, že jejich žití není určeno pouze tím, kdy jsou ve funkci, nebo kdy jsou při síle, nebo kdy mají sebevědomí. Co si tady proto uvědomuji nejsilněji, je to, jak obrovskou škodu působí každý režim, když útočí na náboženství lásky, svobody a naděje. Jako kdyby pak zaslepená důvěra v takové režimy se chtěla promítnout do života až třech a čtyřech generací, které tím budou poškozeny a negativně ovlivněny. Vždyť u nás stále ještě neplatí to, že nová generace, která postupně přebírá vesla od předcházející, něco ví o odpovědném vztahu k životu a soužití s druhými. Stále znovu se do nich nalévá něco z toho negativního, čím jsou ovlivněny generace předchozí.

Sledovat, že se budeme něčemu učit od režimu, který křesťanství utlačuje a vykazuje takovou sílu v neúctě k člověku, jak o velikonocích obdivně zaznívalo vůči Číně, přičemž byla zřejmá směšná podlézavost, mě naplnilo jednak rozčarováním a zároveň vědomím, že časy demokracie a svobody znovu budou potřebovat intenzívnější ochranu a přičinlivost. I když mi to je líto, vzkříšení se netýká lidských pospolitostí, které si po svém vytvářejí vlastní budoucnost. Čeká nás ještě kostrbatá cesta, ale důležité je zachovat si správný směr. Ten velikonoce dost zřetelně naznačují

Napsat komentář