Archiv pro rubriku: Můj pohled

Naposledy z Falcka

SONY DSCMusím přiznat, že jsem na začátku měl pocit, že informací a dojmů z falcké části Německa poskytnu víc. Nestalo se a nepodařilo se. A nechávám to bez vysvětlení. Teď už jen pár závěrečných poznámek.

  1. Za šest měsíců, a naposledy nyní po referendu v Británii, jsem si uvědomil, jak se z české strany vůči Německu snadno ozve podezřívavá a neoprávněná obava. V této době znovu, že po odchodu Británie z EU ovládne všechno Německo a Francie. Obyčejně to tak ale vždycky bývá, že ti největší mívají nejvýznamnější slovo. Ovšem, jak jsem několikrát poznal, sami Němci moc litují toho, že se Britové rozhodli odejít. Tedy – je neopodstatněná a zjednodušující obava, že by se Německo jen těšilo, kdy už konečně bude moci ovládat Česko. Je to obava asi uměle živená, které se chopí každý, kdo nechce zjišťovat hlubší podstatu věcí a vyhovuje mu, když mu nějakou tu chytlavou myšlenku podsune někdo druhý, aniž by byl zkoumán skutečný záměr, se kterým se taková poznámka dostala do života. Celý příspěvek

Byly velikonoce… (z Falcka III)

SONY DSCKdekdo ze zdejších při rozhovoru předpokládal, že na velikonoce pojedu domů. Opak byl skutečností. Nikdo za mnou nepřijel a já nikam nejel. Nechtěl jsem, chtěl jsem prožít velikonoce na pfalcký způsob.

Domníval jsem se, že si bude vybírat obřady podle svého a podle svého si pozorovat, co mě bude zajímat. Jenže to nevyšlo. Ne, že bych si neužil velikonoční zvěsti, ne, že bych neměl s kým se těšit z krásného obratu od Velkého pátku k neděli. To všechno bylo, bohoslužby slavné, mohutné zpěvy, akce dalšího charakteru volněji či těsněji spjaté s podstatou velikonočních svátků. Navíc jsem si konečně užil také i velikonočních a velkopátečních zvonů, protože každému (na rozdíl od nás doma) je zřejmé, že zvony nikam létat nemohou a že mají volat k oslavě Pána Boha, třeba i tehdy, kdy cesta naší spásy byla nastavena dost krutě. To asi u nás jen tak snadno nenastane, tady už to bylo a já byl rád.

Dokonce i vajíčka byla, dostal jsem i velikonočního zajíčka. Jediné, co nebylo, byla pomlázka. To tady neznají. Ale jejímu vábení nepodléhám už dlouho, a tak když mi nechybí doma, nechyběla ani tady. Celý příspěvek

Pozdrav při předání úřadu

21112015_změnaV kostele U Salvátora jsem v sobotu 21. listopadu 2015 ukončil svou dvanáctiletou pouť s řetězem synodního seniora. V rámci bohoslužeb jsem měl možnost oslovit shromážděné:

 „Vážení hosté, přátelé, sestry a bratří,

nemohu nebýt osobní. Věřím, že to pochopíte.

Když jsem byl před slušnou řádkou let konfirmován, patřilo k běžné předkonfirmační přípravě učení nazpaměť. Učili jsme se odpovědím na věroučné otázky, na otázky po historických souvislostech, učením jsme vstřebávali vědomosti o slavných svědcích víry. Patřilo k tomu i memorování moudrých citací, pasáží z Bible nebo i některých písní.

Můj otec, farář této církve, který by se za tři dny (24.11.) dožil 100 let, měl rád Jana Karafiáta. Učili jsme se od autora Broučků jeden citát, který mi zněl tehdy zajímavě. Byl také trochu děsivý, nicméně v té době pro mě, třináctiletého, zněl utopicky. Mladý pubescent pochopitelně nahlížel na svět a život daleko smířlivěji, až s přízní. Za chvíli ten citát uslyšíte.

Dnes téměř na hodinu, po dvanácti letech, končím opět jednu etapu svého života. Bylo mi v ní dáno poznávat život společnosti, církve i ekumény z různých úhlů. Postupem času se mi onen citát vybavoval častěji a častěji. A co je zajímavé – ztrácel na své nereálnosti. Dnes, pár dní po 17. listopadu a letošním kalném způsobu připomínky vyjití z totality, mi to zní jako slovo, jehož varování a východisko nemusí být tak zcela němé. Doufám, že vám to nebude znít příliš tragicky a nepřípadně. Celý příspěvek