Archiv pro rubriku: Zaujalo mě

Konečně je na světě pořádná Bible

Šestidílka

To, co obvykle bereme do rukou s tím, že to je bible ve významu knihy slušně objemné, není nic proti tomu, co se v posledních dnech pozvolna šíří do rukou těch, kdo vědí, co si objednali a co po dlouhá léta vyhlíželi.

Poprvé vychází v České biblické společnosti Kralická Šestidílka v jednom svazku. Tedy jak biblický text, tak i všechny poznámky, které pro čtení, porozumění, nebo jako vodítko a vysvětlení svého překladu, přidávali Kraličtí ke svému dílu. Je to kniha, která má přes dvatisíce stran, je pěkně svázaná a vypravená, váží přes dvě kila a přivádí k očím současného hloubavce jak původní grafické provedení, tak i kouzelnou a podnětnou textovou část se snahou co nejvěrněji přiblížit dnešku tehdejší biblické a teologické snažení našich předků. Lze říci, že se vše stihlo a ke 420. výročí dokončení Šestidílky (jednotlivé díly vycházely mezi lety 1579-1594) dostáváme do rukou nejen lahůdku pro knihomily, ale i spoustu podnětů, jak s užitkem vstoupit do světa víry našich dávných předků, při čemž leckdy poznáme, jak si jsme stále blízcí. Celý příspěvek

Když se neděje to, co chceme, děje se to lepší

Žijeme pod tlakem slov a dalších zvuků. Je všeho tolik, že se pro jedno zapomene to předchozí, aby i to bylo zanedlouho překryto něčím dalším. Když něco potřebujeme ocitovat, najdeme to na internetu. Něco se naučit zpaměti nás, ani děti, nebaví, jsme na to moc staří, nebo jednoduše si na to neuděláme čas, výmluv umíme dost. Už jsem něco zažil a vím, jak „zafunguje“, když někde má člověk uloženou přesnou citaci něčeho, co se v určité chvíli vynoří jako vodítko, nebo pomůcka. Doporučuji každému přemýšlivému člověku, který ví, že život jen tak neplyne, ale je určen tím, co do něho dáváme a vnášíme, aby si každý dal čas a podumal, zda existuje myšlenka, moudro, které jej dlouhodobě vede nebo usměrňuje.

Sám jich mám víc, ale provokující, osvobozující i útěšný je názor Martina Luthera (1483-1546): Když se neděje to, co chceme, děje se to lepší.

Rychlebské hory

V životě jsem nebyl v Rychlebských horách. Až do chvíle, kdy jsem prožil týdenní pobyt v tamním Račím údolí. Je to prostředí, kde je tma stále tmou, světelný smog neruší výhled na hvězdy, cestiček je spousta a lidí málo. Je pravda, že tam signálu pro spojení se světem také nepřekypuje, trochu je problém i s televizním signálem, ale kdo potřebuje odpočinout a nadechnout se trochu jiným stylem, je tam na správném místě. Potřebuje-li se kdo i protáhnout, dají mu kopce zabrat, a kdo chce zhubnout, dosáhne toho při cestách za obstaráním stravy (zvlášť když za pokrmem nepojede autem). Bezpochyby je celá řada podobných míst, nejhorší je, že jich ubývá. Do doby než se tak stane i v Račím údolí, budu se snažit si to tam ještě zopakovat.