Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina

Friedensgebet, Leipzig, 9.října 2013, 17 hodin

Amos 8:11:

Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových.

Siehe, es kommt die Zeit, spricht Gott der HERR, daß ich einen Hunger ins Land schicken werde, nicht einen Hunger nach Brot oder Durst nach Wasser, sondern nach dem Wort des HERRN, es zu hören; (LUT)

Milé sestry a milí bratři, rád vzpomínám na dobu před 24 lety, kdy se i u nás měnil režim. Byl jsem činný v Občanském fóru a bylo až dojemné, s jakou nadějí přicházeli především staří lidé s dokumenty o křivdách utrpěných od předchozího režimu. Oni věřili (i my mladší), že nastává spravedlivější doba. V mnohém ohledu se tak děje. Ovšem neděje se to zcela samovolně a automaticky.

Slovo proroka Ámose má svůj dobový i dějinný kontext. Nemusí nám být příliš cizí, proto připomenu jen hrubou souvislost Ámosova vystoupení a záměru.

Byla to doba pokojná a bohatá. Blahobyt byl rysem doby. V Samaří se budovaly mramorové paláce, lidem se dařilo. Dojem, že to tak půjde dlouho, byl vlastně na místě. Zatímco doby krizí mají být co nejkratší, blahobyt má být téměř věčný, tak si to člověk představuje po celou historii světa. Jak se dozvídáme z Ámosových slov, lidé nebyli vnějšně nějak zvlášť bezbožní. Plnili si své náboženské povinnosti, oproti nám dnes byli téměř příkladní – odváděli desátky (4,4-5), oběti a další povinnosti takříkajíc „uměli“. Ámos však rokoval v Božím zájmu a věděl, že to je jen povrchní dojem, že zbožnost jde po povrchu, neovlivňuje člověka z hloubi jeho nitra. Proto vystoupil proti povrchnosti a především proti tomu, co se jen tvářilo nábožně, bylo to odtrženo od mravnosti a spravedlnosti. Vystoupil a říkal, že sice vše vypadalo navenek dobře, a přitom to bylo špatně! Nemělo to základ, v zázemí života nebyl nějaký pevný a nepohnutelný princip.

Zřetelně lidé nechtěli slyšet o nějakém hlubším tázání se po Boží vůli. Možná ani Ámosova slova je nepřiměla k nějakému hlubšímu zamyšlení. Nakonec bylo pro ně samé lepší Ámose se zbavit, a tak ho vykázali ze svého středu (7,10-17) a dál si žili podle svého.

Kdo se účastnil modliteb na podzim 1989 v Lipsku, ten zažil něco z hladu po spravedlnosti. Bylo to něco podobného, co popsal Ámos: Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových.

Lidé se scházeli u modlitby, protože možná podvědomě, možná přesvědčeně, tušili, že pokud má dojít k trvalé a dlouhé vládě spravedlnosti, bude to pod vlivem Božím, na základě svědectví toho, kdo je vyšší než člověk, než jakákoli lidská ideologie a lidská moc. Tak bylo v té chvíli potvrzováno přesvědčení biblických svědků: Spravedlnost tvých svědectví je věčná, dej mi rozum a budu žít. (Ž 119,144).

Za několik dní to bude 24 let, kdy Václav Havel adresoval svůj esej Slovo o slovu při příležitosti udělení Mírové ceny německých knihkupců ve Frankfurtu (15.10.1989). V eseji se zamýšlel nad „tajemnou mocí slova v lidských dějinách“. V řadě příkladů uváděl, co slovo jako takové působí. Jak dává věci i lidi do pohybu, dělá to většinou oběma směry, jak tím, že otevírá cesty ke svobodě a prohlubuje spravedlnost, tak ovšem i směrem druhým – místo aby slovo hladilo, povzbuzovalo, nebo burcovalo, ono také umí bodat a zraňovat! Jak napsal Václav Havel: Každé (slovo) v sobě obsahuje i osobu, která ho vyslovuje, situaci, v níž ho vyslovuje, a důvod, proč ho vyslovuje. Totéž slovo může jednou zářit velkou nadějí, podruhé vysílat jen paprsky smrti. Totéž slo­vo může být jednou pravdivé a jednou lživé, jednou oslňující a jednou šálivé, jednou může otevírat nád­herné perspektivy a jednou může jen pokládat na zem kolejnice vedoucí do celých souostroví koncentračních táborů. Totéž slovo může být jednou stavebním kamenem míru a jindy může každá jeho hláska dunět ozvěnou kulometů.

Pražský podzim mi již po čtyřiadvacáté přináší vzpomínky na ulice Prahy v roce 1989 zaplněné stovkami Trabantů a Wartburgů, které zůstávaly tichými a opuštěnými svědky cesty svých někdejších vlastníků za svobodou. Jejich majitelé spěchali za zdi německé ambasády, kde nalezli to nejnutnější zázemí, aby tam čekali na slovo, které pohne jejich příběhem dál. Pražané v té chvíli nemohli nic jiného, než solidárně nosit svým bližním za plotem ambasády něco čaje a pokrmů, jejich hlad po pravém slově byl velký. Pak z balkónu německé ambasády pravé slovo zaznělo, jím se ukončila hrozba cesty zpět a otevřela se cesta kupředu a dál.

Hlad po slovu, jediném a zaručeném, kompetentním, to bylo něco, co jsme potřebovali všichni v celé střední a východní Evropě. Lpěli jsme na těch, u koho jsme cítili věrohodnost, chuť a odvahu obětovat se pro druhé a narovnat pokřivené pohledy o druhých a jejich právech. Ale víme sami, jak vše pokračovalo v dalších letech. Jak se slova vyprazdňovala, člověk se zase spíše jen zdál, než kým opravdu byl (Fromm). Znovu se rozvinula přetvářka, slova začala být zástěrkou ukrývaných úmyslů, spravedlnost opět zůstává stranou. Je zpět doba, kdy se dá dobře vydělat na předstírané zbožnosti a hrané obětavosti. Jen stěží se člověk dostane ke slovu, které jej pohne dobrým a spravedlivým směrem.

Člověk víry v Boha se ptá, zda nenastal čas pro upřímný a horlivý ámosovský hněv a čas pro slova o soudu Božím. Opuštění principů, zapomenutí na ně, případně i jejich záměrné opomíjení, bude i v naší době mít samo o sobě svůj logický důsledek. Dojde svých hranic a prokáže svou slabou perspektivu a nosnost.

Myslím, že poslání církve, na jakémkoli místě, je jiné než zvěstovat soud Boží. Úkol církve i dnes je mluvit o velikých skutcích Božích (Sk 2,11), což je svědectví o působení slova Božího. Sílu a moc toho Slova potvrdil evangelista Jan: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh…Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. … A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (1,1.3.14)

V Lipsku 1989 jsme byli svědky toho, jaký účinek přinášela modlitba pro další dění. Boží vůle a princip jsou spravedlnost a pokoj! Jako křesťané jsme i dnes odpovědni, aby svoboda a vůle po spravedlnosti nevedly k samotě a pochybnostem. Jsme těmi, kdo vědí, co Bůh na této zemi žádá a čeká. Slovo Boží v Kristu Ježíši nás povzbuzuje k odvaze víry a činům naděje. Nejsme tu proto, abychom se zabydlovali ve svých strukturách a opevňovali ve svých sídlech, ale proto, abychom umožnili co nejpřímější a nejčistší setkání člověka, i tohoto sekulárního, s vůlí Boží, s jeho milostí a láskou, vedoucími ke smysluplnému horizontu našeho společného snažení i žití. Nemáme jinou volbu než být živými a aktivními svědky Slova, které jediné nemá negativní druhou tvář. To je naše cesta proti bezpráví, cesta spravedlnosti a harmonie. Cesta nutná a potřebná, protože stále kolem nás je řada zemí, kde lidé čekají na slovo otevírající novou budoucnost. Pokoušejme se o to nést jim takové důvěryhodné a spásné slovo. Také tím naplníme odkaz svého Pána a Spasitele Ježíše Krista a budeme ztělesněním jeho slova a spravedlnosti. Amen

Joel Ruml

Napsat komentář