Kázání – 550: Mise Jiřího z Poděbrad

IMG_5226_ILk 12,25-28: Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní? 27 Všimněte si lilií, jak rostou: nepředou, netkají – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. 28 Jestliže tedy Bůh tak obléká trávu, která dnes je na poli a zítra bude hozena do pece, čím spíše obleče vás, malověrní!.

Vážení přítomní, bratři a sestry,

my, křesťané, máme ve zvyku, téměř při každé příležitosti uspořádat bohoslužby. Tak je tomu i v případě této příležitosti, kdy si spolu s vámi, poděbradskými, připomínáme 550. výročí mise krále Jiřího z Poděbrad. Je pravda, že jeho mise příliš věcmi nehnula, pravděpodobně předbíhala dobu velice silně. Ale měla hodně do sebe.

Bohoslužbou dáváme najevo, že jsou věci, kterých je vhodné si všimnout. Především to jsou postavy, kterých je dobré si vážit. To však není dostatečný důvod pro konání bohoslužeb. Bohoslužba, jako služby Boží nám, tedy moment, kdy vstupuje do našeho života Bůh a tím našemu životu slouží, připomíná zázemí, které stojí za vším! Za jasnozřivostí vážených osobností, za mimořádností podnětů, které vypadají ve své době zcela nepřípadně, za nepředvídatelností dění, které se jeví ve své době částečně nebo zcela nesrozumitelné! Tak i za dobovým pozadím toho, proč váš rodák (i když jeho rodiště v Poděbradech prý je asi tak stejně jisté jako že Přerov je rodištěm JAK) vyslal poselstvo s ideou evropského parlamentu, chceme vidět skrytou a nenápadnou režii Boží, s kterou Jiří počítal, a proto se dal do projektu, který předběhl dobu. I dnes jsme tady proto, abychom děkovali Bohu za svědectví jeho života i za všechny, kdo naši historii dobře určili a nás nasměrovali, čemuž rozumíme jako projevu zvláštní Boží milosti vůči českému i světovému lidskému společenství.

Doba Jiřího z Poděbrad poskytuje řadu podnětů k poučení. Byla to doba pestrá. Především v tom, jak se tříbily cesty. Tlačila na sebe různá pojetí pravdy, její obrany i jejího prosazování. Byly nástroje nenásilné, stejně tak i nástroje mocenské. Bylo i to, že duchovní moc si s chutí podávala ruce s politickou mocí, vzájemně se podepíraly a také se vzájemně potíraly. Ta doba byla velkým přetahováním a utvářením koalic, jenomže taková uskupení bylo vytvářet téměř s každým regionem a městem, o to bylo náročnější. Proto je naprosto pochopitelné, že i hodnocení Jiřího z Poděbrad je různé. Z archívů tehdejšího papeže Pia II. budou vycházet svědectví jiná než ze zdrojů zdejších. Pochopitelné je i rozdílné hodnocení z různých pozic i dnes.

Není třeba si dobu Jiříka z Poděbrad idealizovat. Z české pozice lze říci, že to byla dobrá doba. Čechy něco kladného znamenaly. Čechy byl kraj, kde se cosi rodilo, vytvářelo, odkud něco vycházelo. To říkám s lítostí, protože to tak dnes není. Ve vojenství jsme prý byli dobří, kdepak nějaké šetření, taktika byla záviděníhodná a kdo mohl z okolních zemí, stál o české vojáky a jejich velení, stál také o to, aby je měl na své straně. Král Jiří byl schopný válečník (v jeho případě šlo o celou řadu válečných tažení, které musel podniknout), který vojenskou mocí přesvědčil tehdejší separatisty (a že jich bylo dost pomalu v každém městě) o tom, kdo má být jako vládce respektován a ctěn. Protože to uměl, podřizovali se mu. Ale prý takové mise nebyly tím nejvlastnějším, co sledoval. František Palacký jej cituje: „Mnozí jiní stáli po válkách a vítězství, nám nešlo než o zachování práva i spravedlnosti; mnozí hleděli množiti a šířiti panování své, my nestarali se nežli o čest koruny a o blahobyt obyvatelův jejích; jiní chtěli, aby lidé moci jejich báli se, my radili a sloužili národu nejinak, než jako pilný otec své rodině.“ Když musel, vedl války. Ale nezapomínal, že pokud něco takového podstupoval, i ve věci pomoci okolních panovníků, pak tak činil v zájmu nastolení pořádku jako předsálí pokoje.

Bohoslužby hledící k základu bytí, se proto nezastaví u člověka. Slyšeli jste před pár minutami citát z Ježíšovy řeči k učedníkům. Ten obecně mluvil málo o politických souvislostech, protože ani ony nejsou základem žití. Ony jsou pouze výrazem toho, z čeho kdo vychází a na čem stojí. K tomu má Boží Syn hodně co říct.

Svým slovem Ježíš tvoří zajímavý model správy vlastního života. Nejde to jinak než přes uspořádání duše. Je přelud domnívat se, že popřením vlivu nitra na život, o což se v současné civilizaci neúspěšně pokoušíme, stvoříme alternativní cestu k lepšímu a pokojnějšímu žití. Ježíš připomíná, že úroveň života souvisí s tím, kdo jej garantuje. Garantem života je jeho svrchovaná autorita, Bůh. Bůh jako významná pomocná ruka i jako dárce života, umí život updatovat a v určité chvíli i upgradovat. Jakmile člověk svůj život postaví do souladu s jeho původcem, získává ukotvení. Ovšem málo pomáhá malověrnost, kterou Ježíš u svých učedníků rozpoznal a hned napadl. Malověrnost se projevuje úpadkem přesvědčení, že Bůh se také jejich života účastní. Kde je malověrnost, tam je znepokojení a obava. Pak už jde život cestou malosti, nakonec sahá i k nekalým nástrojům, protože nehraje rovně a čestně, pouze zakrývá svou vnitřní úzkost. A tím je mnohé ztraceno.

K podpoře svého tvrzení je Ježíš vedl k naprosto banálnímu příkladu. Měl je k tomu, aby přemýšlivě pozorovali své okolí. Aby pochopili, že když kolem je takové krásy a důmyslnosti, a navíc je uplatněna tak rozmařile, když i ta důmyslně vytvořená tráva, dnes je a zítra už ne; co potom v případě člověka. To se nedá jednoduše popřít. To se musí uznat. Když kdejaký drobný organismus funguje jako hodinový strojek, co potom Boží péče učiní pro člověka?! Není to proto, že člověk je chytřejší, větší, že třeba žije déle než kterákoli ještěrka. V případě člověka ta důmyslnost a krása Boží péče platí proto, že Bůh chce, aby na zemi byl jeho obraz, aby jeho vůle byla vidět a byla přítomná. A to má být především skrze toho, kdo život bere jak dar svěřený Bohem člověku, aby jej dobře a moudře naplnil.

Člověk je utkán z tolika nitek a vazeb, které je ovlivňují. Musí mít dobře fungující velín, aby to všechno uřídil. Tím velínem není to, co je nejvýše, tedy mozek a rozum. Velínem je také lidské nitro, duše, která chce s rozumem spolupracovat a být s ním v souladné spolupráci. Když se to daří, pak se cesta k plnosti a smyslu života doširoka otevírá. Výtkou, která ze strany Ježíšovy nebyla tak přísná jako ta z malověrnosti, bylo upozornění na znepokojování se. To by se dalo převést i na současnou módu – Ježíš upozorňuje na kult starostí nebo módu být ve stresu. Někdy mám dojem, že to je něco, bez čeho nemůžeme být, že si v tom až libujeme. Ale jen si to převeďme do této souvislosti – kdo z nás prodlouží jen o píď svůj život, bude-li mít starosti? Bude-li ve stresu? Nikdo to touto cestou nedokáže, většinou přemíra stresu a starostí působí opačně na náš život. Nakonec i rozruch a napětí, kterému byl Jiří z Poděbrad vystaven, nepomohl tomu, že zemřel v jednapadesáti letech.

To, co plyne z Ježíšova přístupu a je to patrné i v této výzvě k učedníkům lze shrnout také takto: život duchovní veškeren řídí se buď rozumem nebo autoritou, tudíž buď důmyslem a vědomím, nebo návykem a věrou; a následkem rozdílu toho panuje v něm buďto právo a svoboda, anebo moc a pořádek. Nedíme, že by odpor obojí strany byl neskrotitelným: anobrž máme za to, že spása lidského pokolení záleží právě na jejich obapolném spříznění a pronikání sebe, tak aby rozum požíval autority a zase autorita aby byla rozumnou; jakož pak vůbec ve věcech lidských zásada jedna málokdy jevívá se beze všeho přimíšení druhé.[1]

Dnešní bohoslužba i připomenutí mírových snah Jiřího z Poděbrad zdůrazňují, že základ mírového soužití je v pokorném přizvání Pána Boha do našeho rozhodování a všedního životního boje. To také míří k dalšímu českému výročí, upálení Mistra Jana Husa příští rok. Dokáže-li český člověk, tj. také jeden každý z nás, od Pána Boha přijmout sílu proti malověrnosti a ochranu před znepokojováním se, kyne i tomuto národu dobrá budoucnost. Nebudeme toliko připomínat slavné osobnosti naší minulosti. Budeme se těšit, že takové postavy z pokory víry v Boha a následování Ježíše Krista jednoduše budou mezi námi vyrůstat. Nejlepší službu svému předku uděláte, když i vy, tady, podpoříte existenci takových podmínek, ze kterých vyrostou noví Husové, Poděbradové, Jungmannové, Patočkové a jiní. Takových potřebujeme, nejen manažerů a advokátů! Život není jen kroucený paragraf a inflační měna! Život je veličina, která kvete teprve tehdy, když ji posiluje víra a smělost, rozumnost i laskavost. Proto se scházíme dnes a tady, proto konáme bohoslužbu, abychom si tuto moc Boží služby nám připomněli a radovali se z ní. Míří totiž za každým z nás.

Amen



[1] František Palacký, Dějiny národu českého, Kočí, Praha 1908, 856

Napsat komentář