Korejská cesta 2013 – II. díl

SONY DSCJeden by čekal, že zahajovací den valného shromáždění nepřinese nic zajímavého, pokud za očekávatelné a běžné považujeme zahajovací bohoslužby, slavnostní zahájení a pak i obligatorní povinnosti vedení SRC jako je zpráva generálního tajemníka (Olav Fykse Tveit)a zpráva moderátora SRC (Walter Altmann). Ale nebylo tomu tak, děje se tady něco, co prý se nezažilo nikdy předtím. Ale k tomu dojdu.

Nejprve ale několik dat k Valnému shromáždění. Setkává se po desáté, po druhé v Asii. Jde o mohutné shromáždění, statistiky hovoří o tom, že z více jak tří set členských církví světa (přesně 345), je zastoupena 90 %, znamená to, že je přítomno asi 800 delegátů s hlasovacím právem, necelých šest set reprezentantů ekumenických partnerů, dalších církvi, pozorovatelů a hostů; dále více jak tisíc mezinárodních účastníků Assembly (tj. totéž jako Valné shromáždění, VS), stovky z nich jsou mladí lidé, více jak tisíc je hostů, dobrovolníků z Koreje a k tomu ještě více jak 300 lidí, kteří pomáhají jako stevardi, tlumočníci a další personál. Téměř čtyři tisíce lidí. A po dnešních zkušenostech musím k tomu ještě připojit, že nečekaným personálem je asi patnáct autobusů policistů.

Je to tak, policisté tady jsou. Jejich přítomnost vytvořila pro mě naprosto absurdní rámec – oni tvoří bariéru mezi křesťany. Není mi v tom moc dobře. Nějak mě mrazí, že něco je špatně. Jen si to představte: na jedné i na druhé straně, rozděleni policisty (a mají s sebou i štíty) jsou křesťané a nebýt policistů, tak není jasné, jak by probíhal program. Přítomnost policie chápu, ale přece jen se tak znovu dost drsně ukázalo hodnocení SRC v křesťanském světě. Existují církve, které členy nejsou, jsou církve, které vystoupily a jsou církve, které doufají, že dojde ke změně. Musím to všechno asi víc vysvětlit.

Ale zase se mi na toto místo tlačí jedna zajímavost. Úvodní bohoslužby byly liturgicky barevné, zpěvy korejsky mohutné, kázání arménsky dokonalé (ale zapomněl jsem si vyzvednout psaný překlad, takže zůstalo jen při poslechu arménštiny tamního ortodoxního patriarchy Karekina II). Jednotlivé modlitby s vyznáním vin byly po jednotlivých světadílech a prokládány zpěvem Senzenina z jižní Afriky, který v překladu znamenal – Co jsme učinili? Přišlo mi to případné! Zatímco víme a věříme, že Pán Bůh nás neopouští, musíme reflektovat, že jeho přítomnost pro nás neznamená tolik, abychom nemuseli vyznávat, že i za námi jdou škody na přírodě, na vztazích, na nakládání s druhými lidmi; s naší velkou stopou je i růst korumpovatelnosti lidí a korupce mezi nimi, nemluvě o proměně pohledu na druhého, který už přestává být bližním. A obecně se má za to, že bude lépe, aby byl co možná vzdáleným.

Dneska se tedy začalo. Na programu je sedm plenárních zasedání, kdy sedí všichni pohromadě v obrovské hale, při nich se pojedná téma života, spravedlnosti, téma Asie, misie, jednoty a míru; bude také volit ústřední výbor; pak se bude hovořit čtyřikrát v menších skupinách, bude různých 21 témat, šestkrát zasednou komise – finanční, veřejná, pro prohlášení, programová a další, bude v programu 21 setkání při biblických studiích, více jak osmdesát workshopů a dalších více jak 100 výstav nebo prezentací.

Je toho moc a hlavně všude mnoho lidí. Mezi kterými je někdy docela těsno, ale ne tolik, aby je bylo třeba rozdělovat. Pomalu se však průvodním znakem stává přítomnost značného počtu policistů, kteří oddělují křesťany od křesťanů. Jedny, kterým se SRC nelíbí a považují ji za „smrt pro církev“ a účastníky shromáždění posílají do pekla a druhé, kterým se možná nelíbí stav světa a hledají cestu, co s tím, i když, pravda, to spíše dělají nešikovně a provokativně jednostranně než dobře. Již včera před zahájením tady byla demonstrace proti setkání SRC (to prý se ještě nikdy nezažilo), kolem chodili lidé, oblečení do bílých triček s rudým křížem a křičeli nějaká hesla. Hlavním důvodem nespokojenosti je mezináboženský dialog, kterému SRC nebrání a druhým její levicovost a politická nekorektnost, někdy až příliš zřejmá tolerance k všelijakým totalitním režimům. Dnes se „blýskla“ prezidentka SRC paní Ofelia Ortega Suárez z Kuby, která při zahajovacím ceremoniálu vystřihla takový zvláštní druh zábavy, při níž se vyptávala mladých lidí z Kypru, Brazílie, Jižní Afriky a Fidži, co očekávají od Assembly. Namísto toho, aby za svou zemi prohlásila, že očekává, že Assembly se postaví za možnost náboženské svobody, práv pro lidi, včetně pravdivé výchovy dětí a mládeže, tak si nechala tleskat, když ti mladí hovořili o očekáváních pro své země, a to většinou země, kde je základních svobod více než tam, odkud pochází paní prezidentka.

Na jednu stranu chápu ty demonstrující, i když jejich zloba je za hranou mému porozumění evangeliu. Když kolem nich procházeli v oblecích nějací Korejci, tak po nich neházeli rajčata, ale nějaké nudle nebo co. Kupodivu se takový druh nespokojenosti vůči postojům čím dál více ujímá. A to nejen v Asii. Nedávno jsme to zažili i u nás, kdy jedna skupina nesouhlasící s postojem reprezentanta skupiny jiné mu téměř diktátorsky a totalitářsky zakazovala vstup do země a návštěvu svých partnerů. Nevím, co za tím je, zda nedočkavost a netrpělivost, že s problémy je třeba trhnout rychle a rázně a že se přece něco musí zásadního udělat a neukazovat svou bezmoc. Že se snad má království Boží urychlit a uspíšit tím, že se mu lépe narovná cesta? Nevím. Nicméně dobré vysvědčení to takovým ohněm zapáleným křesťanům nedává. Říkal jsem si, co si asi o tom říkají ti policisté, když to poslouchají a sledují, jak jedni křesťané štěkají na druhé. Říkali mi zdejší průvodci, že to je realita Koreje, že takový je druh soutěživosti mezi církvemi a náboženstvími.

Takže dnešek byl pozoruhodný. Kromě řady setkání a rozhovorů a příslibů, s kým bude třeba se ještě vidět. I když je pravda, že samotné jednání je svébytné a únavné a někdy se jen ztuha hledá důvod potřeby řešení toho či onoho. Nicméně jsem odhodlán tím projít. Tak mi držte palce.

Zdravím domů.

Napsat komentář