Korejská cesta 2013 – V. díl

SONY DSCPoslední díl poznámek k cestě na Valné shromáždění SRC si nezaslouží jiný obsah než zhodnocení. To není jednoduché. Dojmů mám spousty, poznatků a podnětů ze setkání s mnoha lidmi také. Je mi jasné, že to nebyl hlavní důvod, proč jsem se účastnil.

Důvod cesty byl zřejmý – ČCE je členskou církví SRC a Valná shromáždění jsou jedinou možností, jak shromáždit zástupce všech členských církví. Jak po skončení nahlížím na přínos VS, pak jeho hlavní význam byl právě v tom, že se sešli zástupci členských církví z celého světa. Tolik křesťanské různosti na jednom místě nikde nepoznáte. Ať to reprezentují vnější znaky jako úbory a roucha, nebo i bližší poznatky o přístupu k bibli a k tradici. Rozmanitost liturgická a zbožnostní je rovněž patrná a to může jít o rozdíly i v rámci jedné denominační rodiny. Takže např. presbyteriáni, kteří nám jsou nejblíž, z Koreje, Indie, Ghany a Česka jsou vždy jiní. Patří sice do jedné tradice, ale ani zdaleka nejsou totožní v tom, jak ze své tradice čerpají, nebo jak svou tradici nechávají promlouvat do svého aktuálního pojetí zvěstování evangelia.

Za druhé: i když setkání tolika delegátů z celého světa vypadá monumentálně, přece díky své velikosti a různosti, nelze čekat, že takové shromáždění dokáže cokoliv smysluplného nejen dohodnout, ale i dotáhnout k cíli. To se také projevilo v celé průzračnosti při všech plenárních zasedáních. Asi ti, kdo jezdí častěji, se nad tím již nepozastavují, ale začátečník se s tím chvíli srovnává. Plenárních zasedání byla řada, čím více se blížil závěr, tím více se natahovala, a tím méně delegáti dostávali čas k vyjádření, tím více se spěchalo. O to více narůstal dojem, že takový způsob práce se trochu dnešní době vymyká. Zdá se mi, že to patří minulosti a že se vlastně vyžil a nic nového nepřinese. Jak jsem vyrozuměl z reakcí jednotlivých delegátů, tak se mnozí netajili svým zklamáním z toho, jak vše probíhá. Je třeba ovšem říci, že VS volí stopadesátičlenný ústřední výbor, který se ve spolupráci se sekretariátem a příslušnými komisemi snaží o aktuální vstupy společenství církví do světového dění. Ovšem i v Busanu bylo patrné, jak snadno se zapomene na to, že má jít o hlas církví a nikoliv o hlas tělesa, které chce uplatnit jakousi prestiž a toužený vliv. Při jedné z rozprav to také zřetelně zaznělo: „Nejsme Spojené národy, jsme církve, lid Kristův“. To byla prosba i apel na všechny, abychom se vzdali představy o postupu podle lobbystických zájmů. Které pochopitelně učiní ze specifického křesťanského stanoviska jednostrannou a tuctovou deklaraci zapadající mezi spousty jiných. Že se něco takového, co je spíše běžné než výjimečné v životě SRC, čím dál méně líbí delegátům, bylo patrné i při tomto VS.

Dokreslím to jedním příkladem, který ovšem byl typický. Jedna z komisí, které to příslušelo, připravila pro VS návrh postupu, jak naložit se všelijakými podněty, které obdržela od členských církví ke zpracování a vyjádření. Při jednom z úvodních plenárních zasedání vysvětlila, jak takové podněty roztřídila a že rozpracovala asi dvanáct, podle jejího mínění, nejpotřebnějších (vyjádření k lidským právům, vývoji na středním Východě, k situaci v Kongu, prohlášení k rozdělení korejského poloostrova, apel na vládu USA ke zmírnění blokády Kuby, a několik dalších). Pozoruhodnější než volba naléhavosti jednotlivých okruhů byla jiná věc – účastníci až těsně před dalším jednáním dostali svazek vypracovaných dokumentů, které se tam měly odhlasovat a schválit. Že nebyl čas na diskusi o jejich obsahu, tj. o jejich tzv. narativní části, nebylo hned zřejmé, ale vzhledem k časovým možnostem, to mnozí s protáhlými obličeji museli vzít na vědomí. Mezi takové jsem také patřil. Projednávalo se tak pouze znění návrhu usnesení, pochopitelně nebyl ani čas, aby se to tak celé přečetlo, takže se zněním dokumentů se náhodně a soukromě seznamoval dostával každý podle toho, jak ho co z toho zajímalo. I když se nakonec pouze jednalo o doporučeních, co s těmi texty, tak debaty byly dlouhé a vlastně nezbyl čas pak ani na to, aby se ke slovu dostali všichni ti, kdo se hlásili. A že se až po odhlasování postupně dostávalo i na některé ne zcela jednoznačné věci, je naprosto jasné a sám jsem byl svědkem toho, když se zástupci korejské církve domlouvali s vedením SRC o možnosti něco změnit. Ale bylo už odhlasováno. Vím, že to může připadat téměř mimosvětně (nedovedu si představit něco takového v rámci jednání našeho synodu), že něco takového existuje, ale uvědomme si, že jde o důsledek toho, co mohlo být možné a dostačující v minulosti. Dnes spíše jde o to, jak dál a jak dál tak¨, aby tato organizace opravdu formulovala postoje společné křesťanům celého světa. Bude to úkol nelehký. Jeho řešení se neobejde bez nějakých tvořivějších a menších uskupení, třeba podle jednotlivých světových oblastí s hbitou koordinací a přenášením podnětů z jedné do druhé.

Další věc, na kterou jsem byl zvědav, vzhledem k tomu, že právě v rámci ERC se o tom často mluví, bylo konsensus (shoda) při hlasování. Už jsem to zmínil, konsensus si představuji tak, že hlasují všichni a všichni jsou stejného názoru. V SRC to je jinak. Při takovém obrovském počtu lidí s hlasovným právem, kde nelze ani mít přehled o skutečném stavu hlasujících, je třeba usilovat o konsensus právě těch, kdo hlasují. A to bez ohledu na ty, kdo se zdržují hlasování, nehlasují nebo nejsou přítomni. Byly chvíle, především v časovém presu, že šlo o odhlasování nějakého závěru, při čemž se konsensu dosáhlo tak, že se děkovalo těm, kdo nakonec modrý (nesouhlasný) lístek nevytáhli, i když k tomu byli nakročeni, aby tak byla deklarována oranžová shoda. A mohlo se mít bod za konsensuálně splněný.

Pokud bych měl shrnout, pak letošní VS byla spíše přehlídka toho, co se kde v církvích děje, co kde považují za důležité. Spíše to byl takový veletrh názorů a možností. Nebyla to myšlenková a tvořivá dílna se záměrem shodnout se na tom, co dnes říci světu a jak sebe sama chápat ve světě, který se tak mění. Především to však byla prezentace snahy korejských církví, které vytvářely pořadatelské zázemí celého VS. Pořadatelství tak bylo zvládnuto bravurně, bezpochyby s obrovskými výdaji, ale profesionálně. Díky korejské fungující hierarchii a respektu k organizační struktuře vše fungovalo od prvního dne do posledního. Aniž by člověk kde nacházel známky únavy.

Hmatatelné výsledky, které by měly naprosto jednoznačný dopad do života členské církve ČCE, domů nevezu. Texty, které byly schváleny, se mi nezdají příliš přínosné a originální. Spíše je považuji za dokumenty vzniklé z potřeby uplatnit hlas a váhu instituce bez záměru, jak problémy a bolesti mírnit. Nedošlo sice k tomu, že by vznikl prostor k důkladné sebereflexi minulosti a porovnání přínosu s náklady (např.). Takové sebehodnocení by mělo dát sdělení o tom, zda poslání SRC pro svět už je vyčerpáno, nebo zda dále trvá, pokud ano, za jakých podmínek může SRC žít dál. S tím očekáváním jsem tam jel, mnoho jsem toho nevyčetl z debat a rozhovorů.

Nicméně došlo k volbě nových prezidentů a nového ústředního výboru. V těchto orgánech jsou lidé, kterým není jedno stav přešlapování a nerozhodnosti, ve kterém SRC nyní je. Proto čekám, že dojde k otevření debaty o budoucnosti SRC a jejím přínosu pro církve i svět. Je otázka, zda SRC dokáže hlas křesťanské tradice nechávat zaznít opakovaně a stále jinak. Sice asi ne v blízké době, ale může také dojit k tomu, že SRC skončí.

Naše členství? Vzhledem k našemu členskému příspěvku, kdy výdaje spojené s členstvím ČCE v SRC nepatří k těm vysokým, doporučuji své členství v SRC zásadně neřešit. SRC bude existovat i bez nás, jako existuje bez některých církví (i z ČR), které vystoupily. Ale je otázka, zda členství v tomto celosvětovém grémiu SRC neotevírá prostor k bilaterálním a úzkých vztahům, které jsou asi tou nejvěrohodnější podobou opravdu ekumenické a oboustranně přínosné. Jsou základnou pro další roky existence církve. Kdyby nebylo celé zkušenosti se SRC, nebylo by rozhovorů o její existenci, jak jsme je vedli s přáteli z Francie, Koreje a dalších církví. Abych pak využil svého práva sdílet svou zkušenost, mnohé poznámky k fungování SRC a jejímu renomé, jaké má v naší církvi, jsem poslal panu generálnímu sekretáři.

Osobně nelituji cesty na VS d Koreje. Někdy jsem se trápil, ale náplastí byly rozhovory s těmi, kdo v pravý čas vystupovali z davu a mohli jsme spolu mluvit a přemýšlet, co se dá dělat. A druhá věc byla, že jsem hned po skončení mohl čerpat několik dní dovolenou, u jedné někdejší velkomeziříčské konfirmandky v Austrálii. Ale to už je jiná kapitola.

Děkuji vám všem za sledování tohoto povídání. Víc už toho nebude.

Dokumenty, fotografie a více konkrétních dat naleznete na http://www.wcc2013.info/en

SONY DSCPS. Při jednom z obědů v konferenčním centru se ze zázemí vynořil kuchař. Trochu jsem zaváhal, zda je třeba, aby naši faráři dělali brigádu po světových kuchyních. Nechal jsem se s ním vyfotit, souhlasil spontánně. Zkuste uhodnout, komu z našich farářů se pan kuchař podobá. Kdo se první shodne s mým odhadem, dostane korejskou drobnost.

Napsat komentář