Korejská cesta 2013 – IV. díl

SONY DSCCelé VS se neobejde bez obrovské podpory místních církví. Pochopitelně, že si nejvíce všímám aktivit korejské Presbyterní církve (Presbyterian Church of Korea, PCK), se kterou máme smlouvu o partnerství. Díky zmíněnému partnerství s PCK jsme my, účastníci VS z ČCE, měli téměř komfortní servis jištěný přinejmenším jedním z jejích členů, který se nám obětavě věnoval. PCK na sebe vzala i některé náklady cesty a pobytu. Důležité však je to, že naši průvodci nám poskytli téměř dokonalou orientaci. Většinou např. v restauraci vidíte názvy jídel také v angličtině, a třeba i na obrázku, ale jste jsem byl rád za více informací, např. jak je jídlo ostré a co to v něm vlastně je. To bývá většinou popsáno korejsky a s tím nikdo z nás neměl zkušenosti.

Podobně nás naši průvodci orientovali i nábožensky, protože církevní život v Koreji je pozoruhodný a vlastně stále i bouřlivý. Je to proto, že misie a christianizace proběhly především v posledních sto, stopadesáti, letech. Proto jsou tady i křesťanské kruhy formované naprosto fundamentalisticky až fanaticky, Korejci jsou na to zvyklí, i když se také místy s již zmíněnými demonstranty dostali na silnou výměnu názorů.

Kromě toho, že jsem se účastnil pracovního jednání VS, víkend poskytl určité vybočení, byl poznávací. Velká část delegátů jela na oba dny do Soulu. Kdo nechtěl cestovat, zůstal v Busanu, do takové skupiny jsem patřil také. Pro nás byly připraveny jednodenní tematické cesty po okolí Busanu s nedělní účasti při bohoslužbách v některé busanské církvi, opět podle příslušnosti a přání hosta. Protože tady člověk neustále naráží na budhismus a konfucianismus, přihlásil jsem se na cestu do vesnice Hahoe, která je zapsána mezi památky UNESCO. Součástí programu byl i výklad o setkání křesťanství s konfucianismem. O těchto věcech nám zasvěceně a zaujatě vyprávěli ve sboru PCK v Andongu (Korejci to nazývají hlavním městem korejské duchovní kultury), ke kteréžto návštěvě patřila i večeře a prohlídka sborových prostor. Ty jsou jako téměř všude tady mnohoúčelové a technicky všestranně vybavené. Jak jinak, když jejich stáří bývá nejvýše několik desetiletí.

Návštěva té vesnice je vlastně návštěvou obydleného skanzenu. Je zajímavá zachovanými domky, jsou pravda jiné než na Veselém kopci u Hlinska, ale také pěkné. Vesnice je pověstná tím, že se tam narodil jeden z velkých konfuciánských učenců. Její kouzlo pramení z pěkného umístění. Je rozložená na vrchovině a zajímavá tím, jak je objatá ze tří stran řekou. To určilo jméno té vesnice (Ha = řeka, Hoe=kroužící). Procházeli jsme se poetickými zákoutími a uličkami mezi těmi starými budovami, nyní na podzim je vše dokresleno pestrobarevným bohatstvím listí a květů. V domech bydlí lidé, udržují nějaké tradiční aktivity, pěstují na poli rýži a pečují o budovy. Občas tam někdo z nich mezi námi proběhl v něčem, co bylo asi tamním krojem nebo tradičním oděvem. Procházka je tam pěkná, to je pravda. Při ní jsem si říkal, jak asi tady funguje památková péče o kulturní dědictví UNESCO. U jednoho domu uvidíte tu správnou televizní anténu, jak ji pamatujeme před časem u nás, takové ty hliníkové hrábě. Jinde tam je nalepený komín s vytaženou hliníkovou vnitřní vložkou, což samo také nepřibližuje dávnou dobu. Takových podobných úletů najdete víc a zdá se, že nikoho z toho hlava nebolí, asi ani UNESCO. Našim památkářům by tam asi bylo těžko. Nicméně tady se to toleruje, miliony turistů tam míří, navštívila to prý jak britská královna, tak i oba páni Bushové, jak ten starší, tak i ten mladší. Zajímavý byl dotyk tamního šamanismu. Roste tam několik století starý strom a v něm sídlí duch Samsin, kterému tam věší prosby a přání. Je tím ověšen, jak je vidět z obrázku. Jeho oborem je těhotenství, zrození a výchova. V přístřešku si psala nějaká přání pochopitelně děvčata, jak jinak. Jaká je statistika jeho působení, to už přesahuje mé povědomí.

Pozdní odpoledne pak bylo věnováno tomu, abychom se dozvěděli, jak spolu soupeřili či nesoupeřili konfucianismus a křesťanští misionáři. Proto, že konfucianismus není náboženství a je spíše filosofií a navíc s mnohými vstřícnostmi k důrazům amerických misionářů, nebylo problém, aby došlo vcelku bez problémů ke vdružení křesťanství do konfuciánské tradice. V prvních letech misie v Andongu docházelo k meziročním nárůstům po stovkách (jde o počátek 20. století). Zajímavý vhled na původ hlavního programu konfucianismu poskytl pan profesor, když říkal, že zrod konfucianismu je v Číně především proto, že tam nebylo mnoho válek. Čína díky obrovskému území vlastně nezažila rozsáhlé a zničující války. Tím pádem tam byl čas i prostor pro to, aby se ničím nerušen a nerozbíjen rozvíjel život postavený na pokrevní příbuznosti. Vycházeli z pozorování, že čím déle se mohl rozvíjet vztah mezi rodiči a syny (dámy prominou, ale se syny se tady počítá nesrovnatelně jinak než u nás, bezpochyby měli rádi i dcery, ale syn byl jiná kategorie), celá komunita žila klidně. Měla tak nejlepší předpoklady na rozvinutí a využití života. Jádrem konfucianismu se tak stala synovská povinnost. Ať se dále projevuje jako poslušnost, nebo oddanost, nebo láska, je trochu vedlejší, ale vědomí synovské povinnosti vůči rodičům formovala celou struktura života lidí a pospolitosti. Pochopitelně, že celá struktura konfucianismu a jeho vývoj kráčely historií dál, konfucianismus následně ovlivnil i budhismus, ovšem důraz na vyrovnanost a harmonii postavené do určité hierarchie je něco, co výrazně poznamenává život Korejců dodnes. A celkem bezbolestně se to setkalo s učením reformovaných nebo presbyteriánských misionářů.

Hierarchie v církvi je zřetelná, ale nesouvisí tolik s pořádkem církve. Už na první pohled tady zaznamenáte nepředstavitelnou úctu k duchovnímu a následně i úctu mezi duchovenstvem vzájemně. Ve sborech je vždycky několik farářů, někde i několik desítek, jediný však nese titul senior pastor. Ten je šéf. A respektovaný. I těmi z kolegů, kteří jsou starší než on. Něco podobného jsem zažil sám. Po té výletové sobotě nás několik bylo na neděli ve sboru Sae-Rom v Busanu. Účastnili jsme se bohoslužeb, sbor pak připravil oběd, to nikoliv kvůli nám, dělají to tak pravidelně. Je tam asi 200 členů a mají čtyři faráře, nesou to snadno, platit desátky je tam spíše pravidlem než výjimkou. Když jsme jeli autem, obrátil se na mě náš průvodce a zeptal se, je-li mně šedesát. Asi to měl v papírech, tak si ověřoval. Jakmile jsem přisvědčil, stal jsem se kápem skupiny, protože jsem byl nejstarší. A jako takový jsem měl právo ukončit bohoslužby požehnáním. Pochopitelně jsem si i jindy užil takové úcty, jaké si v Čechách už dlouho farář ani synodní senior neužil. A neužije. Kdo to potřebuje pro svou práci, pak by neměl váhat a vyjet sem.

V Busanu je hřbitov OSN pro padlé vojáky v době korejské války (1950-1953). My o ní většinou víme ze seriálu MASH, tady se to člověka dotkne daleko silněji. Jde-li o hřbitovu říct, že je krásný, tak o tomto to platí. Je opravdu vkusný, je místem, kde sice na člověka dolehne tíže skutečnosti, že tam umřelo několik desítek tisíc lidí ve věku kolem dvacítky. Ale zároveň si uvědomíte, že si toho tady ti lidé váží, protože moc dobře vědí, co by jim tady hrozilo, kdyby i v této části vládla ideologie uzavřená dnes jen do prostoru severní Koreje. Na hřbitově bylo v tu neděli odpoledne hodně lidí, nejen turistů. Procházeli tam mladí lidé v takové zajímavé smířenosti s tím, že aby oni mohli žít, jak mohou, že to nebylo zadarmo. Oni přijdou, možná si přečtou některá jména padlých vojáků a dotknou se toho, na jakém základě mohou žít. A možná s větší vděčností přijmou život jako takový. Byla to taková nedělně povznášející procházka mezi mementem obětí války, za kterou ti mrtví odpovědnost nenesli.

Jenže pak neděle skončila a přišel další pracovní týden a zase do víru valného shromáždění a tomu věnuji další pokus o souhrn pohledů na toto cestování. Asi to bude poslední. Zbytek pak už řeknu ústně sám, nebo ti, kdo tady také byli a zažili leccos dalšího. Nebude to ovšem jednoduché zhodnotit.

Napsat komentář