Lipsko 1989 a 2013

SONY DSCVýchodoněmecká “sametová“ pokojná (friedliche) revoluce začala 9. října 1989 v Lipsku, kde se shromáždily kolem 70 tisíc lidí, kteří se pokojnou cestou vyjádřili pro výrazné změny ve společnosti. Na připomínku onoho prvního kroku, který vedl k současné podobě Německa, ale i Evropy, se každoročně pořádá v Lipsku Lichtfest. Každý Lichftest posledních let byl věnován některému národu střední a východní Evropy. Letošní byl věnován České a Slovenské republice. Program byl bohatý a nejen v jubilejní den. Začalo se v 17 hodin bohoslužbami v Nikolaikirche, kde v roce 1989 byl duchovní počátek změn[1], což připomíná kopie jednoho ze sloupů kostela umístěná na přilehlém náměstí jako symbol tohoto dění[2]. Tradičně na hodinové bohoslužby navazuje Rede zur Demokratie, od osmi hodin je na nedalekém Augustusplatz Lichtfest, při kterém, se účastnila řada českých umělců, letos převážně z Brna (Milan Uhde[3], Brněnský filharmonický sbor, skupina Ty syčáci a další). Mimochodem bylo překvapující, kolik Čechů se tam objevilo i takových, kdo si tam asi speciálně ze severních částí naší země vyjeli. Asi proto, že doma už něco takového a s takovým nadšením nejsme schopni udělat.

SONY DSCZ ČCE byla pozvána delegace, složená z nedávné stipendistky v Lipsku Alžběty Matějovské (při bohoslužbách pohovořila o tom, jak vnímá dobu před listopadem 1989 ze vzpomínek rodičů jako zástupkyně mladé generace), a reprezentantů církve Lii Valkové, Daniele Ženatého a mne. Měl jsem možno kázat[4], což byla docela působivá událost kázat zaplněnému kostelu, prý se účastnilo asi 1400 lidí-(informace a fotografie zde).

Večerní shromáždění bylo působivé především tím, kolik lidí se na náměstí sešlo, možná 30-40 tisíc. Účastnil se president Německa pan Gauck, velvyslanci České i Slovenské republiky a primátor města. Na pódiu probíhala hodinová performance přibližující jak osudy lidí v ideologicky řízeném státě (ztráty zaměstnání a nesvoboda), následovalo rozhodování, jak se dostat pryč, žádosti o vystěhování byly odmítány, až se objevila možnost vycestovat přes velvyslanectví v Praze. Závěr byl zapalování svíček a jejich umísťování do velikých číslic 89, symbolizujících onen rok. Bylo to docela působivě zpracováno (řada dokumentů k přečtení i shlédnutí jsou zde).

Na mě nejvíce zapůsobila skutečnost, že i dvacetčtyři roků po změně přišlo tolik lidí, mnoho mladých, kteří nechtěli jen vzpomínat, ale vyjádřili i vděčnost těm, kdo do toho tehdy šli a kdo nastolil novou dobu. Pochopitelně již dnes všichni víme, že nová doba zůstává stále dobou s komplikacemi a obtížemi, ale nejvýznamnější je, že je dobou svobodnou a demokratickou i pro východní část Německa. Ta účast byla působivá. Říkal jsem si, zda by se něco takového mohlo stát u nás, aby tolik lidí přišlo a těšilo se z daru svobody a nekomplikovalo si to všechno řečmi o tom, co je špatně a jaké šmouhy na sobě nosí.

Odpověděl jsem si, že asi by nás mnoho nebylo. Proč jsem si tak odpověděl, to také vím, ale to není třeba v atmosféře této země krátce před docela důležitými volbami příliš zdůrazňovat.

Byla to hezká a podnětná služební cesta, nejen tím, co jsme tam zažili, ale i tím, jaké otázky mně díky tomu v hlavě vyvstaly, otázky týkající se nás v této zemi a s náturou, kterou máme.

Napsat komentář