Naposledy z Falcka

SONY DSCMusím přiznat, že jsem na začátku měl pocit, že informací a dojmů z falcké části Německa poskytnu víc. Nestalo se a nepodařilo se. A nechávám to bez vysvětlení. Teď už jen pár závěrečných poznámek.

  1. Za šest měsíců, a naposledy nyní po referendu v Británii, jsem si uvědomil, jak se z české strany vůči Německu snadno ozve podezřívavá a neoprávněná obava. V této době znovu, že po odchodu Británie z EU ovládne všechno Německo a Francie. Obyčejně to tak ale vždycky bývá, že ti největší mívají nejvýznamnější slovo. Ovšem, jak jsem několikrát poznal, sami Němci moc litují toho, že se Britové rozhodli odejít. Tedy – je neopodstatněná a zjednodušující obava, že by se Německo jen těšilo, kdy už konečně bude moci ovládat Česko. Je to obava asi uměle živená, které se chopí každý, kdo nechce zjišťovat hlubší podstatu věcí a vyhovuje mu, když mu nějakou tu chytlavou myšlenku podsune někdo druhý, aniž by byl zkoumán skutečný záměr, se kterým se taková poznámka dostala do života.
  2. Měsíce tady mi daly úžasnou možnost k porovnávání. Něco už jsem zahrnul do předchozích sdělení. I když se to zdá odtažité, přece jenom se mi jeví česká povaha, mírně řečeno, zabrzděná a ustrašená. Nejenže to potvrdili teď fotbalisté na Euru 2016, kdy jen málokdy dali najevo, že chtějí opravdu vyhrát. Ale potvrzuje se to také tím, jak si značná část společnosti myslí, že dominovat vždy a všude mají naše zájmy, jakoby ony byly tím nejlepším. Pan premiér mimochodem přispěchal po britském referendu s běžnou frází, že to není konec světa a že se „Evropa musí změnit“. Společenství ostatních národů nečeká tolik na to, jak jim z nějaké maličké země přiletí knížecí rada, která neřekne nic nového než to, co je všem jasné. Ale širší společenství spíše čeká na to, jak každý členský stát přispěje sebereflexí toho, čím přispívá a přispěl k neradostnému a neefektivnímu fungování celého uskupení různých národů. Něco takového je, jak se zdá, stále naprosto cizí české politické reprezentaci, která pochopitelně bude budovat svou velikost ve visegrádském útvaru, ze kterého však samo o sobě nehodlá ničím smysluplným přispět, krom obehrané a úzkostlivé písničky. V církevních tématech se to objevilo několikrát – čím a jak může české křesťanské prostředí a tradice pomoci západoevropskému, německému? Obvykle se ptáme, jak můžeme přispět, když jsme tak malí a problémů máme víc než dost? Ovšem už jen zkušenost církve v diasporním a menšinovém postavení je pro zdejší církve zajímavým tématem, protože už sami poznávají, že časy lidové církve jsou pryč.
  3. Poznal jsem tady několikrát, jak naše zkušenosti jsou žádané a jak jsou na ně zdejší křesťané zvědaví. Jen se nebát je analyzovat a vynalézavě formulovat klady a mínusy, ovšem i výhledy a perspektivu toho, co můžeme, kam chceme a čeho se nechceme vzdát. Jazyková bariéra není taková překážka, abychom se na ni vymlouvali. Spíše je překážkou na naší straně jakási nechuť se něčím pochlubit, něco dobře prodat a z něčeho našeho udělat přijatelnou nabídku i pro ostatní. Vše velké a významné z našich dějin má sloužit jako nabídka k obohacení ostatních, a ne k sobeckému přivlastnění a zakopání se v pozici ochránců našich zájmů. Takové myšlení však je více doma u lidí, kteří přijímají svůj život jako dar, platformu k rozšiřování a sdílení, než u těch, kteří berou život jako krátkou, nicméně jedinou možnost, k vybudování vlastního soukromého impéria a moci. Jedno je vlastní těm, kdo věří v Boha zjeveného v Kristu, a to druhé těm, kdo měli smůlu a s vírou v Boha se nikdy smysluplně nesetkali. A protože víra v Boha u nás díky komunistické ideologii dostala hodně záporné předznamenání jako nenosné a nesmyslné zakotvení pro obyčejný všední život, není divu, že rámec pro život je u nás určován tak diletantsky, neprozřetelně, avšak zároveň záludně.
  4. Je evidentní, že církev se v Německu také vyrovnává s vlnou sekularizace. Přesto však ani tady, a nemá to být ani u nás, není třeba propadat skepsi. Vícekrát jsem se zde setkal s povzdechy nad tím, jak málo dětí je v kostelích, konfirmační příprava že se už týká pouze jednotlivců (jsou-li vůbec jací), mládež, když je vidět v kostele, tak spíše ojediněle a nakonec ani řadových účastníků není kdoví co. Otázky po tom, co bude dál, jsou tady také časté. U nás už je zaběhlá zkušenost toho, že se v církvi angažují především a výhradně ti, kdo vědí, proč tak činí a proč tak chtějí. Samozřejmě táhnou existenci církve, i když to na ně klade značné nároky. Co však je podstatnější, postavit vše na počtech je slepá cesta. Naopak vyhledání a zdůraznění toho, co je církvi vlastní a jaký druh vlivu má zachovat a jaký opustit, toho jsem i tady byl svědkem mnohokrát. Jakási očista z toho opravdu může být, oddělení se od toho, co je nenosné a přilnutí k tomu, co je žádoucí. To souvisí i s tím, co nyní čtu, právě po britském rozhodnutí, jaký vliv na lidi mají emotivní, polopravdivá, zjednodušující hesla. Jak málo se mnozí naši současníci snaží tomu, co je jim předkládáno jako program, přijít na kloub, aby následně litovali toho, k čemu se přidali a čemu vyslovili svou podporu. To všechno nahrává tomu aktuálně oživit biblická témata týkající se hospodaření se životem. To dokáže vést k poctivému rozlišení všelijakých mínění a názorů od toho, co je opravdu pravda, která má napořád co dělat s láskou a tolerancí. Až pak se podaří udolat destruktivní rozdělování a tříštění, které je většinou vyvoláváno s nepoctivými a nekalými úmysly. Na německé církevní straně jsem poznal, jak jim takový záměr je blízký, a jak málo stojí o to, aby byli znovu nějakým původcem hrozivého rozdělení a ničení.

Za několik dní tady ukončím svůj pobyt a pojedu domů. S vděčností, že jsem své někdejší letmé návštěvy u západních partnerských církví, mohl vyměnit za tento delší pobyt. Měl jsem téměř každý týden a několikrát možnost navštívit církevní sbor nebo další instituci, referovat o naší dávnější i nedávné minulosti a s potěšením jsem konstatoval, jak je pro naše partnery významné partnerské a osobní sdílení společných úkolů a problémů. Je to víc než uličnické pokřikování z nějakého malého rybníčku, které se nehodlá zabývat širšími souvislostmi. Proto pro nás považuji solidní a upřímné vztahování se k demokratickému světu za významnější než paktování se na základě jakýchsi vratkých osobních zájmů, skrývaných za neurčitý prospěch všech.

Napsat komentář