Nežijící otec a cesta do budoucnosti

Jiří RumlDvacátého čtvrtého listopadu 2015 by se dožil sta let můj otec, farář Českobratrské církve evangelické, Jiří Ruml. Píši „by se dožil“. Ono to nevyšlo, zemřel již před třinácti lety.

I přes ta léta, co už spolu nesdílíme krásy i trampoty tohoto světa, nosím v paměti řadu vzpomínek a také doporučení coby regulátorů chování a jednání. Jedno se mi vybavuje v souvislosti se starostmi této doby a zůstává pro mě jistou výzvou. Zpřítomňuji to touto cestou, aby bylo zřejmé, čím mě otec inspiruje a čeho si na něm vážím.

Hodně jsme se kdysi spolu dohadovali o tom, zda se má na hrubý pytel používat hrubá záplata. Tedy, zda na tyrana reagovat podobně tvrdě. Ač otec byl velkým fandou prvního novodobého českého prezidenta, ve věci vojenského zásahu v Zálivu s ním nesouhlasil. Nevzpomínám si, že by kdy o sobě prohlásil, že je pacifistou, myslím, že to o sobě nikdy neřekl. Nicméně vojenský zásah neschvaloval, i kdyby bylo nebezpečí veliké. Ač jsme o tom debatovali mockrát, nepřipustil změnu svého názoru.

Pochopitelně, že si ducha, nikoliv už doslovné znění, našich debat nesu dál. A přemýšlím, jaký by postoj zaujal k dnešním poměrům ve světě a také k dnešní situaci ve společnosti. Je mi jasné, že by pátral v bibli, že by se dotazoval ve svých modlitbách a meditacích Pána své víry, aby příliš zbrkle nevystartoval s nějakým ukvapeným názorem.

Ale v jedné věci by byl asi dnes na koni. Jde o potvrzení názoru, že jako společnost stále jdeme chybnou cestou. Ve své polarizaci, rozdělení, diskusích i obavách. Až příliš silnMJH_obrázek_Iě vidíme ohrožení své budoucnosti v druhých – přistěhovalcích, v islámu, evropských sousedech a kdoví, v čem dalším. Přitom největší ohrožení je v nás a určuje nás. Otec rád – dokonce to měl i nad pracovním stolem jako životní motto (ten obrázek si sám vyrobil), citoval Husa, od kterého existuje stanovení: Musí každý člověk býti buď spasen neb zatracen; protož musí každý člověk býti buď žákem Božím aneb ďáblovým. (Výklad víry)

Odhaduji, že by se otcovy důrazy pro nejbližší časy a názor o řešení pro dobrou budoucnost odvíjely stále od tohoto Husova citátu a ve stylu takového myšlení. Ale to jen odhaduji a pracuji si s tím sám.

Jedná-li se o to, že by se lidé takto třídili, a je zcela jedno, zda vědomě či nevědomě, pak není naštěstí posláním těch na straně dobra vyhubit ty druhé. Což nelze vyloučit v obráceném gardu. Ta hrozba z  druhé strany je veliká, jak ostatně člověk vždycky čeká ze strany ďábelství. To je nebezpečím i pro naše časy. Z toho plyne, že největším nebezpečím jsme si sami. Vyhrocené a hrozné jsou představy našich bližních o takovém nastavení budoucnosti, v němž panuje chuť názorově odlišné pověsit, podrtit železnou pěstí, semlít, nebo až rozemlet. To některým z našich současníků slouží jako představa o novém nastavení poměrů, nicméně staví to budoucnost na krutostech a vraždění. Základ pro budoucnost je to sám o sobě tedy šílený a hloupý. Ďábelský! Je to výplod bytostí, kterým je takové ďábelství nejbližší. I když si nemyslím, že je takovým lidem úplně vlastní. Jsou k tomu jednoduše dohnáni. Možná v bezradnosti, co s vlastním strachem, nebo z nerozumu, co vlastně držet jako kladné a festovní. A také z netrpělivosti, když řešení řady problémů se tak vleče.

Tento styl práce na budoucnosti naštěstí není vlastní všem. Víc než se soustřeďovat na to, kdo nás, chudáčky, ohrožuje a kdo nás převálcuje a kdo tady za nějaké roky převládne, je smysluplnější být silní v tom dobrém. V tom, co je schopno vytvořit pevné základy pro dobrou budoucnost. Naše ohrožení má co dělat s tím, co bylo. Převzali jsme něco smysluplného vyrostlého z někdy živých a silných křesťanských kořenů. Dnes myslíme, že to ponese ovoce dál, a bez naší péče. Jenže se běžně v přírodě i se sebelepším stromem stane totéž, co s kameny v základech pevných staveb. Bez péče to jednoduše zplaní, nebo se naruší a povolí. Zeslábne to, ztratí pevnost, krásu, smysl.

Proto mi připadá, že se sotva v sekulárním století dá říci totéž, co za Husa. Totiž, že i dnes jsou děti ďáblovy a děti Boží. Spíše jsou ti, komu se ďábelské nástroje a podněty zdají nejjednodušší, protože z různých důvodů nepoznali nic jiného. A pak jsou ti, kdo se snaží rozpomenout na jisté vymoženosti dávných idejí. Zatímco jedni nejsou zcela zatraceni, druzí ještě nejsou u cíle ve stanovení toho, co má platit. Zůstaneme-li však právě v takovém stavu pouhého nakročení, brzy bude úplně jedno, jaké ideje tady za nějakou dobu budou vládnout. Brzy se totiž zopakuje pouze to, co bylo nejednou v dějinách. Jednoduše se lid přizpůsobí. Zamění staré za nové, vlastní za nevlastní. I když to možná bude nepohodlné, nějaký ten život to zachová.

Ovšem existuje možnost ještě těch někdejších dětí Božích. Jako synové a dcery, podobné evangelijnímu marnotratníkovi, nemusí stýskat po ztracené minulosti. Mají na dosah cestu k obnovení cesty k domovu, nebo přístavu, kde najdou ztracenou niť. Na tu lze navázat, s tou se lze spojit. A obnovit tak něco, co má svou sílu, má svou perspektivu. Aniž by musely nastat ty černé scénáře, které dnes lze slyšet ze všech stran, církevních i světských.

Když tak vzpomínám, otec nebyl pacifista, věděl, že je-li třeba, je nutné se bránit. Ale nikoliv bránit svou kůži, své zvyky a svá práva. Ale bránit principy lásky, důvěry, úcty, důstojnosti. Protože to jsou věci velice drahé. Proto je ostatně Bůh tak zvláštním způsobem poslal lidem před oči, aby ve všech generacích věděli, jak a podle čeho žít.

Dokud je čas, je žádoucí rozhodovat se pro smysluplné činy. Bez ohledu na to, jak nám vycházejí výpočty o reálné délce budoucnosti světa. Nakonec budoucí církevní jubilant (výročí v roce 2017), Martin Luther, mluvil o tom, co všechno by ještě udělal, kdyby věděl, že má před sebou jen jeden den.

Napsat komentář