O sobě

Narodil jsem se do farářské rodiny (1953). Můj otec, Jiří Ruml, byl člověk, který miloval svět, myšlení i teologii Starého zákona a vedle toho také lnul ke kalvínské reformační tradici a učení. Při studiích na bohoslovecké fakultě jej inspiroval a zaujal profesor Starého zákona Slavomil Daněk tak, že po celý život otec patřil do skupiny daňkovců, kolegů podobně zaujatých dílem a důrazy tohoto profesora. Maminka, Marie, vyrostla v rodině chrudimského cukráře Smetánky, do které patřil také někdejší farář chrudimského sboru Bohumil Smetánka. Pozoruhodnou skutečností bylo, že právě dcera vcelku významného chrudimského rodu se vdala za zástupce daňkovců, tedy za člena té farářské skupiny, která v Chrudimi i širší církvi neměla příliš dobré renomé. Druhá věc, stojící téměř na hraně chápání naší generace, byla ta, že se rodiče viděli před svatbou celkem asi pětkrát, což bylo dostatečné k uzavření manželství (1950). Trvalo pak 52 roků, otec zemřel ve věku 86 let (2002) a maminka nedožitých 80 roků (2005). Vyrostl jsem spolu se dvěma sourozenci, nejstarší je Ester, já jsem prostřední, nejmladší je Pavel. Všichni jsme se „vrtli“ do profesí, které příliš lukrativní nejsou, asi také proto, že důraz na Boží hodnocení a to, aby se v prvé řadě člověk líbil Bohu víc, než sobě, nás určoval po celou dobu růstu. Sestra pracuje ve zdravotnictví a školství, bratr vystudoval teologii a v současné době slouží jako vojenský kaplan v ÚVN v Praze-Střešovicích.

Rozhodnutí pro farářskou službu ve mně zrálo postupně, imponující byl duch svobody, který vycházel jak ze společenství otcových kolegů, tak i později ze světa bohoslovců, o několik let starších mladých lidí, které jsem potkával především na lesních brigádách a různých jiných církevních akcích. Kolegové mého otce si zvláštním a přirozeným způsobem, téměř supervizně a pastoračně, sloužili tak, že naprosto běžným jevem byly vzájemné návštěvy, plánované a vyhlížené chvíle setkávání a sdílení úkolů a názorů, které považovali pro svou službu za důležité. V té době neměli na růžích ustláno, proto se setkávali, ve srovnání s dnešními poměry, velice často. Chuť a odhodlání nepodlehnout státní ideologii a bránit tomu, aby se jim svěřené duše dostaly do otrocké závislosti na náboženské komunistické ideologii, to byly důvody, proč si tolik chránili vzájemnou důvěru a svobodu. Ochrana jednotlivé lidské duše byla pro ně také jedním z plodů důrazů jejich učitele. Vzpomínám si na to, jak otec jednoznačně a typicky svým způsobem jednou provždy vyřídil povinnost, kterou se pokoušelo vedení jihlavského gymnázia v době normalizace podchytit studenty na prvomájové průvody. Paní třídní profesorce jsem nesl jeho dopis, kde zhruba stálo, že náš syn se nebude zúčastňovat průvodů, které odporují našemu vyznání víry. Jedním z otcových (Daňkových) důrazů bylo, že pokud se má hnout s národem, tak jedině v prvé řadě v rovině náboženské. To vedlo k tomu, že jsem nepoznal členství ani v Pionýru, ani v ČSM/SSM. Na druhou stranu také to znamenalo, že jsem nesměl chodit do tanečních.

Stručně řečeno se dá říct, že vyrůstání v takové rodině bylo podnětné, krásné a téměř idylické. Dodnes se mi průběžně vybavují různé výroky a podněty z doby mládí a toho, co se mi z mnoha kázání, rodičovských výchovných lekcí, svědectví jejich víry, ale i zvládání radostí i starostí všedního života, dostalo pod kůži a stále to tam žije a tu a tam se to přihlásí o slovo nebo alespoň o právo k promýšlení.

Vyrostl jsem v Opatově na Vysočině, gymnasium vystudoval v Jihlavě. Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu jsem studoval v letech 1972-1977. Doba sama o sobě zvláštní kdy profesoři na fakultě nás provedli světem teologie, ovšem nebylo nikoho, kdo by nás lidsky podnítil tak, jako tomu bylo při zrání generací předchozích. Doba a státní moc jednoznačně působily tak, aby v zárodku potřely jakýkoliv výraz statečnosti (o občanské neposlušnosti ani nemluvě) a to bylo to, co student u profesorů čekal a hledal. Pokud se týče odbornosti, mnozí učitelé tehdejší fakulty vynikali, ale lidsky zapadli do tehdy tolerovaného rámce občanství, což znamenalo také to, že se v určitých chvílích odpovědnosti za studenty a svědectví osobní víry vzdali a zřekli.

Po skončení fakulty (1977) jsem pracoval tři roky na stavbě jako stavební dělník, bylo to u firmy IPS Praha a protože jsem byl od roku 1976 ženatý s Lydií, žijící v Brně, mohl jsem i tuto část svého života prožít v Brně. Práce na stavbě byla zajímavá, jak šokem, kdy z jednoho dne na druhý jsem přestal být svobodným studentem a stal se posledním a nejpodřadnějším dělníkem na stavbě, ale i tím, jak se pozvolna otevíraly cesty jak k Romům, tak i k zedníkům, někdy i k členům KSČ, kteří tam pochopitelně také pracovali a o faráři na stavbě moc dobře věděli. Od pomocné síly jsem postoupil až k veliké míchačce, takže i tam jsem pozvolna stoupal na kariérním žebříčku. Je pravda, že jsem u té veliké míchačky svůj kariérní postup také skončil. Nesčetně mnoho příležitostí hovořit s lidmi, poznávat jejich život, poznat to, že vlastně nejsou tak daleko víře v Boha, že jenom prostor pro ni mají ve svých duších zaneřáděný vším možným, ideologickým i konzumním, čím tehdejší režim potřeboval lidi zahltit a ovlivnit. To samo o sobě vzájemně neodcizovalo, pouze kladlo otázku, jak s nimi jednat, přemýšlet o vhodnosti času, kdy co říct a vlastně se připravovat na to, čím a v čem stále ještě žijeme dodnes.

Moje kazatelská služba začala ve sboru ČCE v Lozicích (1980-1987), poté jsme se přestěhovali do Velkého Meziříčí (1987-1999) a v Olomouci (1999-2003); od roku 2003 jsem synodním seniorem ČCE se sídlem v Praze. Každá část měla své – Lozice – to byl začátek: zvykání si na výhody i nástrahy tzv. svobodného povolání, jakým farářská služba je; učení se vztahu lidem a nesení odpovědnosti ve chvíli, kdy lidé s naprostou důvěrou (třeba i o dvě generace starší) dovolili, aby jejich farář mohl vstoupit od jejich života, poznat jejich trápení s očekáváním, že jejich život projasní evangeliem. Velké Meziříčí – krásná doba sametové revoluce, práce v Občanském fóru, první zkušenost s angažmá ve veřejné sféře (čtyři roky jsem tam byl členem zastupitelstva), první zahájení duchovenské služby v nápravných zařízeních (ve Velkém Meziříčí ve Výchovném ústavu pro mladistvé, po přechodu do Olomouce následovala zapojení do Vězeňské duchovenské péče a návštěvy vazebních věznic v Olomouci a nyní v Praze na Pankráci). Olomouc to bylo první výrazné setkání s rozmanitým zbožnostním spektrem členů sboru, jak je nabízelo veliké sborové společenství a silné ekumenické prostředí hanácké metropole. Dosavadní působení bylo zajímavé tím, že jsem začínal v tolerančním venkovském sboru a přes horácký tradiční a soudržný sbor jsem doputoval do sboru velkého a městského s velkým potenciálem širokého působení.

Na to všechno pak následovala volba do pozice synodního seniora, poprvé to bylo v roce 2003 a do druhého funkčního období jsem byl synodem zvolen v roce 2009. Předpokládaný konec této služby je v roce 2015. Od roku 2009 jsem předsedou Ekumenické rady církví, po prvním dvouletém období jsem byl v roce 2011 zvolen do druhého. Předtím jsem asi tři dvouletá období byl jedním z místopředsedů ERC. Tyto pozice jsou zajímavé množstvím kontaktů a rozletem, který je žádán a to jak uvnitř církve a uprostřed mnoha jejích zájmových důrazů a okruhů. Podobné to však je i v úkolech týkajících se vazeb na domácí i zahraniční ekuménu, což v případě ČCE je šíře skutečně veliká. Nicméně je to prostředí obdivuhodné a obohacující. Kontakty však míří i mimo církev a i v této oblasti, mj. také v prostředí médií, jsem měl příležitost potkat zajímavé a podnětné lidi, i když pochopitelně taková setkání jsou všude vyvažována setkáními s lidmi a tématy zátěžovými a nejednoduchými.

Moje žena Lydie pochází z Brna, pracuje na Úřadě práce, máme dvě děti Ondřeje a Zuzanu a dvě vnoučata, téměř tříletého Matěje a více jak rok starou Noemi. Rodinný život skýtá pěkné zážitky, zvlášť když v posledních letech smíme s manželkou poznávat odlišnosti, jaké jsou mezi přímým rodičovstvím a prarodičovstvím. Každá etapa je svým způsobem pěkná a jedinečná. Proto si vážím toho, že nám je dáno spolu to všechno poznávat a žít uprostřed široké rodiny a příbuznosti, která si uchovala dar lásky i důvěry, i když to neznamená, že se nám vyhýbají komplikace a těžkosti či to, co si nikdo z nás nepřeje. Ale právě v celé šíři rodiny se vše nese lépe, také díky tomu, že víru v Krista máme zasazenou do srcí tak, abychom stále mohli věřit, že to lepší je stále před námi a že ani to přítomné, pěkné, ani to zlé, nejsou cílem.