Obraz Česka a Čechů v cizině (z Falcka II)

SONY DSCJe pravda, že tady na mne Česko se všemi tahanicemi a hloupostmi tolik netlačí, jako kdybych byl doma. Všechny ty zemanoviny, okamuroviny, babišárny a konvičkárny tady nikomu nestojí za to, aby z toho dělal čtenářskou zajímavost. Navíc nemám tak častý a těsný kontakt s českými médii, aby to na mě působilo tak silně, jako když jsem byl blíže. Zdejší, německá, média si nevšimnou ani toho serióznějšího, pokud se to vůbec u nás objeví. V povědomí je Česká republika nanejvýš něčím, co má krásné hlavní město, a pak už není nic, co by nebylo i jinde. Což je škoda, ale zatím v současnosti těžko vymýšlet, co by bylo možné nabídnout Evropě. Stále převládá to všelijaké neumětelství, kterým je diskreditováno leccos dobrého z minulosti.

V posledních dnech ale se objevilo několik zpráv, které mě docela pobavily. První byl výron zklamání premiéra Sobotky, že se pořád nemáme tak jako v Německu a Rakousku, že se nezmenšuje jejich náskok před námi. Druhá, že Čechům přestaly chutnat německé potraviny, i když se kvalitativně nezměnily, ovšem díky EU a imigrantské politice nám přestala chutnat kvalitní strava. Další zprávou byl výsledek průzkumu ze začátku února, jak se vzájemně vidí obyvatelé jednotlivých zemí Unie. Všechny články jsou snadno dohledatelné, je dobré si přečíst, přemýšlet o nich i celých souvislostech, třeba i o zahořklosti komentátorů pod články. Stojí to za to.

Je vhodné připomenout si to, co s chutí zapomínáme, totiž že Německo se muselo křísit z trosek porážky ve 2. světové válce, že se muselo vyrovnat s připojením někdejšího NDR a že se každoročně musí vypořádat se stovkami tisíc přistěhovalců a žadatelů o azyl. V těchto dnech jako naschvál ještě vyšla zpráva, že navzdory tomu všemu Němci „vyrobili“ téměř historický rozpočtový přebytek. Rádi se v Čechách odvoláváme na desetiletí hospodářského úpadku za vlády Státní plánovací komise (SPK), ovšem už máme za sebou 26 let budování demokracie a života bez SPK, avšak propast mezi námi a jinými demokratickými státy stále zeje.

SONY DSCKdyž jsem přemýšlel o uvedených článcích, uvědomil jsem si jeden z polistopadových omylů, který se ujal vcelku rychle, bodejť ne. Vzpomínám, jak se, co chvíli, pokoušeli různí odborníci stanovit, kdy asi doženeme životní úrovní sousedy ze Západu. Odhady celkem jednoduše létaly sem a tam, jednou za dvacet let, jiný oponoval, že možná i dříve. Možná to někoho utěšovalo, spíše se však podařilo rozšířit náladu, že to nějak přijde samo, když to lze předpovědět bez ohledu na další okolnosti.

Když nyní čtu o stesku pana premiéra, že se stále nedaří náskok Západu snížit a že se s tím bude třeba něco, samozřejmě především před volbami (jak jinak), dělat. Jenže ono to všechno nezáleží pouze na penězích, dávkách a daních. Ono je to v duchu národa. Náš národ nemá toho správného ducha. On ho nemá dlouhodobě, a nejhorší je, zda ho vůbec potřebuje a za si nedělá přednost z toho, že jej nemá.

Tady, v Německu, jsem už téměř dva měsíce a těší mě, že mám co dělat se společností, která funguje. Že když je na začátku pěší zóny napsáno „Schrittempo“, tak auta také krokem jedou. Že když je na dveřích vlaku napsáno, že vstup do vlaku jen s jízdenkou, tak to znamená, že to tak platí. Průvodčí tam nebývá, protože – a to je to podstatné – ta společnost může fungovat proto, že stále v ní mnoho znamená důvěra a důvěryhodnost. Vypovídá to o tom, že v ní žijí dospělí lidé, kteří mají základní kodexy jaksi zažité a nemají je „přeflastrované“ potřebou druhého doběhnout a obelstít. Když totiž potřeba podvádět se stane jakousi nepsanou normou, pak to postupně rozkládá funkčnost celé společnosti, bez ohledu na to, zda a jak je provázána a svázána všelijakými pravidly a zákony. Nedělám si iluze o korupci a neplacení daní v Německu, ale bezpochyby v dobách, kdy se národ chce vzchopit a snížit náskok, neexistuje šedá ekonomika v takových rozměrech, jako dlouhá léta u nás. Nedovedu si představit, že by se tak kradlo a podvádělo v Německu při poválečné snaze obnovit trosky a zemi, jako se dlouhodobě krade při obnově země u nás. Jenom si zkusme spočítat, kolik peněz se cíleně zatoulalo za posledních 25 let jinam než tam, kam měly jít. A čím více peněz se toulá jiným směrem, než směrem, pro jaký jsou určeny, tím se více zvětšuje lavina pokusů, pomoci si stejným způsobem. Díky pochybně nastavené morálce po revoluci, se veškeré snahy něčeho dosáhnout a dosáhnout toho společně, začínají a končí pěknými řečmi.

Nemohu si nepřihřát vlastní polívčičku. Vím, že v Německu do kostelů nechodí o mnoho víc lidí než u nás. Procentuálně to asi vyjde nastejno. Přesto však společenská korekce tady funguje a působí. Jednoduše se ví, co a proč se nedělá a co a proč je slušné. Chodím po Speyeru, hledám herny (ne že bych gambleřil) a zatím jsem uviděl jednu, nehledě na to, že ani u ní nebliká světélka, kolik že peněz je právě k mání. Erotické shopy se tady také nevnucují pomalu na každé křižovatce. A hospod a hospůdek je tady také nějak na můj český vkus daleko méně. Němci pijí pivo, mají rádi peníze, tělesnost jim tady také není proti mysli, ale jednoduše a prostě, některé věci se veřejně dětem, mladým a lidem tak bezmyšlenkovitě nestaví před oči. To roste z prastaré a pradávné morálky, která učila, aby se tolerance k druhým odvíjela od vědomí, že i on prožívá věci stejně bolestivě jako já a co je nemilé mně, nemohu dělat druhému, ani dovolit, aby se tak dělo. Z čehož plyne, že někdejší doufání, že něco dořeší nabídka a poptávka, tzv. zákon trhu, bylo výrazem rezignace učinit něco sám, sám to obhájit a sám tak dát poznat vlastní hodnotový žebříček. To ovšem jde udělat až tehdy, kdy nějaký takový žebříček existuje a je možné jej popsat a sdělit.

SONY DSCNemohu si pomoci, v čem jsme, za nás nikdo nevyřeší. A že to za nás nikdo neřeší, to není jeho vina. Také si přeji, abychom nebyli tak na chvostu Evropy, aby se na nás z některých částí Evropy nedívali jako otravy a švejky, ale nezmění se to soustředěním na dorovnání materiálních kritérií. Je žádoucí a je na čase, napravovat pokřivenou morálky z dobrodružných a divokých let budování; je na čase se ptát, proč máme rezignovat na bohatství spirituálního světa, proč hájíme své pohodlí, i když nám teče do bot. Je dobré se upřímně dívat na doby, kdy náš národ věděl, proč existuje, kdy na něho cizina hleděla zvědavě (někdy snad i s obdivem) a kdy všem bylo jasné, že rovnost s druhými nestojí na stejné kupní síle. Vše je malinko složitější.

Jedna ze zpráv kouzelně a varovně končila. Autor komentáře, Vít Beneš, výzkumník Ústavu mezinárodních vztahů, ukončil svůj rozbor toho, jak jsme vnímáni Evropou fabulací možné reakce Evropy vůči nám: „Ani vyhrožování odchodem Česka z EU (czexit) není zrovna chytrý nápad. Česko (skóre 55 bodů) není Velkou Británií (72 bodů). Také bychom se mohli od obyčejných Evropanů dočkat upřímné a „politicky nekorektní“ odpovědi vycházející ze zažitých předsudků o východní Evropě: ,Dobře, támhle jsou dveře. Ve skutečnosti o rozšíření EU rozhodly bruselské elity, my jsme vás tu nikdy nechtěli. Aspoň už nebudete vysávat naše peníze v evropském rozpočtu a ušetříme za sociální dávky pro migranty z východní Evropy. Koneckonců budeme teď potřebovat každé euro na tu zpropadenou migrační krizi, se kterou jste nám nijak nepomohli. Jestli chcete, můžete si v té své východní Evropě zase zavést autokratické režimy a znovu postavit ploty z ostnatého drátu. Tohle vám Slovanům vždycky šlo dobře. Možná ty ploty ještě využijete, až budete řešit nějakou vaši další balkánskou válku nebo vaši další bezpečnostní krizi s Ruskem. Radši už běžte, třeba se nám pak podaří přesvědčit Brity, aby v EU zůstali.´“[1]

Napsat komentář