Pozdrav při předání úřadu

21112015_změnaV kostele U Salvátora jsem v sobotu 21. listopadu 2015 ukončil svou dvanáctiletou pouť s řetězem synodního seniora. V rámci bohoslužeb jsem měl možnost oslovit shromážděné:

 „Vážení hosté, přátelé, sestry a bratří,

nemohu nebýt osobní. Věřím, že to pochopíte.

Když jsem byl před slušnou řádkou let konfirmován, patřilo k běžné předkonfirmační přípravě učení nazpaměť. Učili jsme se odpovědím na věroučné otázky, na otázky po historických souvislostech, učením jsme vstřebávali vědomosti o slavných svědcích víry. Patřilo k tomu i memorování moudrých citací, pasáží z Bible nebo i některých písní.

Můj otec, farář této církve, který by se za tři dny (24.11.) dožil 100 let, měl rád Jana Karafiáta. Učili jsme se od autora Broučků jeden citát, který mi zněl tehdy zajímavě. Byl také trochu děsivý, nicméně v té době pro mě, třináctiletého, zněl utopicky. Mladý pubescent pochopitelně nahlížel na svět a život daleko smířlivěji, až s přízní. Za chvíli ten citát uslyšíte.

Dnes téměř na hodinu, po dvanácti letech, končím opět jednu etapu svého života. Bylo mi v ní dáno poznávat život společnosti, církve i ekumény z různých úhlů. Postupem času se mi onen citát vybavoval častěji a častěji. A co je zajímavé – ztrácel na své nereálnosti. Dnes, pár dní po 17. listopadu a letošním kalném způsobu připomínky vyjití z totality, mi to zní jako slovo, jehož varování a východisko nemusí být tak zcela němé. Doufám, že vám to nebude znít příliš tragicky a nepřípadně. Celý příspěvek

Nežijící otec a cesta do budoucnosti

Jiří RumlDvacátého čtvrtého listopadu 2015 by se dožil sta let můj otec, farář Českobratrské církve evangelické, Jiří Ruml. Píši „by se dožil“. Ono to nevyšlo, zemřel již před třinácti lety.

I přes ta léta, co už spolu nesdílíme krásy i trampoty tohoto světa, nosím v paměti řadu vzpomínek a také doporučení coby regulátorů chování a jednání. Jedno se mi vybavuje v souvislosti se starostmi této doby a zůstává pro mě jistou výzvou. Zpřítomňuji to touto cestou, aby bylo zřejmé, čím mě otec inspiruje a čeho si na něm vážím.

Hodně jsme se kdysi spolu dohadovali o tom, zda se má na hrubý pytel používat hrubá záplata. Tedy, zda na tyrana reagovat podobně tvrdě. Ač otec byl velkým fandou prvního novodobého českého prezidenta, ve věci vojenského zásahu v Zálivu s ním nesouhlasil. Nevzpomínám si, že by kdy o sobě prohlásil, že je pacifistou, myslím, že to o sobě nikdy neřekl. Nicméně vojenský zásah neschvaloval, i kdyby bylo nebezpečí veliké. Ač jsme o tom debatovali mockrát, nepřipustil změnu svého názoru. Celý příspěvek

17. listopad – ráno slzy deště a večer….? Málem slzy smutku

800px-Albertov_deska_(01)Opět jsem slavil. Přiznám se však, že jsem ve slavení takový střízlivý protestant, jdu, kam mě zvou a potom tam, kde si myslím, že mám být. Tudíž nejdu všude, takže ani dnes jsem leckde nebyl. A co z toho mám večer?

Rozpaky?, smutek?, obavy?, nebo jen pocit, že to je běžný způsob zrání společnosti ke skutečné demokracii?

To si musím sám ujasnit. Navíc něco ukáže i budoucnost.

Setkání na náměstí Míru bylo hřejivé. I když je pravda, že kvůli nedaleké přítomnosti prezidenta, neustále rušil ve vzduchu policejní vrtulník (pomalu jak za socialismu). To mi vadilo. Potěšila mě velká účast a takový niterný soulad lidí, ve velké většině mladých. Těch, kdo se chtějí něčeho zříci, něco dát, těch, kdo už něco dali, když absolvovali dobrovolnickou pomoc v uprchlických centrech na jihu Evropy. S těmi všemi mi bylo dobře. A i s většinou těch, kdo tam mluvili. Oni pak zamířili na Albertov. Celý příspěvek