Nežijící otec a cesta do budoucnosti

Jiří RumlDvacátého čtvrtého listopadu 2015 by se dožil sta let můj otec, farář Českobratrské církve evangelické, Jiří Ruml. Píši „by se dožil“. Ono to nevyšlo, zemřel již před třinácti lety.

I přes ta léta, co už spolu nesdílíme krásy i trampoty tohoto světa, nosím v paměti řadu vzpomínek a také doporučení coby regulátorů chování a jednání. Jedno se mi vybavuje v souvislosti se starostmi této doby a zůstává pro mě jistou výzvou. Zpřítomňuji to touto cestou, aby bylo zřejmé, čím mě otec inspiruje a čeho si na něm vážím.

Hodně jsme se kdysi spolu dohadovali o tom, zda se má na hrubý pytel používat hrubá záplata. Tedy, zda na tyrana reagovat podobně tvrdě. Ač otec byl velkým fandou prvního novodobého českého prezidenta, ve věci vojenského zásahu v Zálivu s ním nesouhlasil. Nevzpomínám si, že by kdy o sobě prohlásil, že je pacifistou, myslím, že to o sobě nikdy neřekl. Nicméně vojenský zásah neschvaloval, i kdyby bylo nebezpečí veliké. Ač jsme o tom debatovali mockrát, nepřipustil změnu svého názoru. Celý příspěvek

17. listopad – ráno slzy deště a večer….? Málem slzy smutku

800px-Albertov_deska_(01)Opět jsem slavil. Přiznám se však, že jsem ve slavení takový střízlivý protestant, jdu, kam mě zvou a potom tam, kde si myslím, že mám být. Tudíž nejdu všude, takže ani dnes jsem leckde nebyl. A co z toho mám večer?

Rozpaky?, smutek?, obavy?, nebo jen pocit, že to je běžný způsob zrání společnosti ke skutečné demokracii?

To si musím sám ujasnit. Navíc něco ukáže i budoucnost.

Setkání na náměstí Míru bylo hřejivé. I když je pravda, že kvůli nedaleké přítomnosti prezidenta, neustále rušil ve vzduchu policejní vrtulník (pomalu jak za socialismu). To mi vadilo. Potěšila mě velká účast a takový niterný soulad lidí, ve velké většině mladých. Těch, kdo se chtějí něčeho zříci, něco dát, těch, kdo už něco dali, když absolvovali dobrovolnickou pomoc v uprchlických centrech na jihu Evropy. S těmi všemi mi bylo dobře. A i s většinou těch, kdo tam mluvili. Oni pak zamířili na Albertov. Celý příspěvek

Starosti se slavnostmi a státními svátky

pravda_viteziSetkali jsme se s tím při přípravě Husovských slavností, kdy jsme debatovali o tom, koho pozvat, resp. koho požádat o záštitu. Nebylo problém vytipovat představitele spolupracujících nebo nevládních organizací, trochu problém byl u těch vládních. Ne, že by ti první byli ryzí a druzí nikoliv. Jenom se o jedněch ví víc než o druhých. Nakonec jsme se nějak dohodli, něco záštit i účastí domluvili a dostali, jenom u jedné jsme se nedokázali shodnout. Co s panem prezidentem? Požádat nebo nepožádat, pozvat nebo nepozvat?

Připomínka upálení Mistra Jana Husa byla obecně maličko pro mnohé kontroverznější než například blížící se výročí Karla IV. Vladař se jeví jednoznačnější než reformátor. Bodejť ne, přece jenom vladař a teolog jsou dvě různé kategorie lidí s naprosto odlišným přístupem k životu a jeho spletitostem. Dobře tak, že se to s Husem stále táhne. Proto se také stalo, že státníci a politici dali záštitu, ovšem k účasti zůstali vlažnější. Od některých to přímo zaznělo, že jaksi s tím Husem mají osobní problém. Což nakonec bylo někdy lepší než mnohá vřelá slova pro p/Pravdu, která byla spíše jen diplomatickou řečí než upřímným otevřením srdce. Čest všem výjimkám! Byly a vážil jsem si jich, jejich otevřenost a přímost zahřála. Celý příspěvek