Povolební Česko z dálky

V asijské dálce jsem odkázán pouze na některé povzdechy z emailů o situaci u nás a pak už jen na internetové zpravodajství.  Je mi tak nyní upřena patřičná intenzita nahlížení na problémy, když jindy až nepříjemně těsně obklopují. Sledoval jsem tady výsledky voleb, postupně se prokousávám všelijakými informacemi o možném složení koalice a vlády. Ovšem, i v mém přemýšlení o dění u nás, všemu vévodí událost, v níž se naši u moci zabydlení chlapci takříkajíc odkopali.

Ukazuje to na trochu hlubší souvislost. Zažil jsem změnu v listopadu 1989. Tehdy bylo kdekomu jasné, že stáří bylo „odvařené“. Radnice byly většinou obsazeny dlouhodobými funkcionáři, podobně tak národní rady a Federální shromáždění. Bylo jasné, že nutná změna bude mít co společného i se změnou generační. Mladí šli kupředu. Většina z nich se rekrutovala z řad Občanského fóra a postupně se roztřídili do všelijakých obnovených nebo nově zakládaných stran. Tam se usadili, postupně se rozhlédli po možnostech a vytvořili si opět svůj papalášský styl, se kterým se někdo rozloučí nerad, ale rychle, když jej voličstvo vykroužkuje, nebo jiný dělá vše proto, aby se rozloučit nemusel. Vsadí na kamaráčoft s někým, kdo se jeví ve svých prognózách o řadu tahů vpředu. Jindy se opře o metody, které se chtějí tvářit dobře a účelově. Ale čím dál více takoví dávají najevo, že už dávno přišli o svou revoluční novost. Ukazují, že ve funkcích zestárli a že nás chtějí jen opakovaně přesvědčovat o tom, že bez nich to nepůjde. A když něco vyvedou, tak po několikadenních kalkulacích, co s tím, uznají, že se to nemá, udělají jenom takový omluvný úkrok, ale fikaně zůstanou na svém.

Někteří mladí nám jaksi vyrostli. Spíše nám přerostli přes hlavu.

Nejde jen o pány třeba H., nebo T., nebo Š., nebo Z., jde i o pana S. Jde i o ty, kdo už tam nejsou a jsou z jiné veliké strany, kterým se hodně zalíbilo v hlavním městě, ale i jinde. Oni jsou totiž jeden jako druhý. Umí se už v politice pohybovat, takže slovo nedodržují, nebo alespoň pouze tolik, pokud to nedrhne. Ovšem lží a přetvářkou se to nenazývá ani u jednoho. Oni totiž nevědí, co je lež a přetvářka. A nevědí, proč se to nemá. Tuší jen, že když má lež krátké nohy, a že když je jaksi náhodou pravda doběhne, pak že je třeba udělat jen to, aby lidem dali najevo, že si to uvědomují. Ovšem vědí při tom, že to není takový problém, protože většina společnosti dělá to samé. Stačí už jen se někde pár dní v ústraní otřepat. A jít dál.

Mezi námi kolikrát v době jednání o majetkovém vyrovnání pan T. neříkal pravdu? Několikrát! A úspěšně! Přinejmenším pokaždé, když tvrdil, že církve nebudou umět hospodařit, že nemají odborníky atp. Jako představitel církve říkám, že se u nás nikdy nezastavil a nezeptal. Nicméně taková nepravda procházela snadno, šla lidem pod nos. Rádi věřili a kdo z nás tehdy říkal, že nemluví pravdu, stejně nebyl zajímavý.

Problém s politiky bude trvat až tak dlouho, dokud nevyroste generace, která bude vědět, proč se některé věci nedělají. Ne proto, že to jde proti nějaké veřejné a vlastně i podivně vrtkavé a nestálé morálce, ale proto, že něčím takovým člověk jednoduše popírá sám sebe, své zásady, svou hodnotu nejen před lidmi dnes, ale i před potomky v budoucnu (a pro některé z nás – i před Pánem Bohem). Jenže těmto některým někdejším mladíkům takové zásady pravděpodobně nikdo nedostal pod kůži. Ohánějí se Masarykem, někdy – v dobách politicky úzkých – dokonce přiznají i význam Ježíše Krista, ale vlastně neví, o kom mluví. Netuší, k čemu je zavazuje pouhé vzetí do úst jména takové osobnosti.

Očekávám, že z toho i tentokrát ti kajícníci naoko vybruslí a společnost jim to spolkne. Však jako hlasití neznabohové nemáme jinou volbu. Jako společnost přece také umíme jednou tak a podruhé opačně. Odpovědnost za to, jak to mnozí z nich, některých kdysi mladých, dnes koulí, aby se udrželi, neseme my, generace jejich rodičů.

Nemám nic proti mládí, ani nelituji, že jsem starý. Ale tento listopadový pokus, že stačí vyměnit staré za mladé a oni že se naučí, se nám vrací na hlavu. Nevyšel! Proto, že ti někteří tehdejší mladí se neměli dlouho předtím z čeho a od koho učit, proto jako samoukové vytvořili to, co jim nejlépe vyhovovalo.

Společný slib k 24.vyročí listopadu by mohl být v zájmu konečně lepší budoucnosti takový, že si slibme skončit s experimentováním a vraťme se k principům, které byly nezrušitelné pro ty, koho se dovoláváme. Jde o princip úcty k Pravdě, vedení v Pravdě, výchovy a života v Pravdě. To, už Komenský věděl, že co se od nás, rodičů (a klidně i prarodičů), děti naučí v prvních letech života, takoví budou. Tím opravdu všichni, kdo vychováme, máme už dnes v rukou blízkou i vzdálenější budoucnost. Chci, aby bylo dobrá, proto se vlastně tak věnuji uličníkům, kteří si s námi docela nestoudně hrají.

1 komentář u „Povolební Česko z dálky

Napsat komentář