Raději 40 nezaměstnaných než 40 mrtvých (z Falcka – I.)

SONY DSCTak tohle jsem slyšel z úst pověřence falcké Diakonie pro uprchlíky, pana Schotta. Jako titulek to zní divně, ale má to svůj kontext, který je zajímavě a inspirativně křesťanský.

S panem Reinhardem Schottem jsem se setkal v rámci svého půlročního hostování v partnerské církvi, kterou je Evangelická církev ve Falci. Ústředí má ve Špýru (Speyer). Tady také mám své zázemí a odtud se organizují moje výjezdy do sborů a dalších církevních zařízení, při kterých přibližuji naši reformaci, minulost, kulturu, současnost, ekuménu a vůbec společenskou situaci.

Německo je v uprchlické problematice jinde než naše republika, proto jsem stál o to, aby došlo k setkání s oním pověřencem velice krátce po mém příjezdu do Špýru. Protože mě to hodně zajímá, proč lze v sousedních zemích přistupovat k téže problematice různě. Seznámil mě s daty, souvislostmi, dostali jsme se i na jeho očekávání pro budoucnost. Dneska uvedu jen to, co bylo podstatné pro jeho tezi o nezaměstnaných a mrtvých.

  1. SONY DSC Strach je třeba brát vážně. Není to tak, že by strach v Německu nebyl, ale aby se nerozšířil jako epidemie, je třeba s ním u lidí pracovat. Čím více se strachem bojuje, čím více se překřikuje, tím více se zvětšuje prostor pro extrémní reakce. Naopak, s o co větší moudrostí se strach snaží zvládat, tj. věcnou debatou, kontaktem s těmi, které mají ke strachu nejblíže, konstruktivním hledáním postupů a východisek a pochopitelně i vědomím toho, čeho lze společně dosáhnout, tím spíše se strach začne proměňovat ve společné tvořivé úsilí o zvládnutí nově vzniklé, třeba i globální, starosti.
  2. Jako vždycky, existují i v této věci minimálně dva přístupy. Ten první je takový, že se vzniklá událost, překvapivá a nová (pochopitelně, že nemusí vůbec jít o uprchlíky), uchopí s předem zápornými očekáváními a s již předem popisovaným obrazem nezdaru. To pochopitelně podporuje strach, který začne oslabovat, aniž by k čemukoliv dalšímu vůbec došlo. Opačný přístup je chuť se s novou situací vypořádat a zvládnout ji. Z výpovědí pana Schotta jsem cítil to druhé: ,vznikla taková a taková situace, musíme se s tím vypořádat a zvládnout to, přece nepřijdeme o to, co již máme a co jsme dokázali´. Prý právě takový přístup Diakonie, potažmo církve, mj. vyvolává i sympatie také od těch, kdo z církve v minulosti odešli. Dnes něco takového berou jako novou a čitelnou podobu služby církve a s chutí se zařazují mezi dobrovolníky, kteří pomáhají v  rámci církevní a diakonické služby. Pochopitelně, že jsem se neubránil pocitu, že na tento druhý přístup u nás doma málokdy narazím, cosi brání tomu, mít jej za výchozí v hospodaření se životem a jeho výzvami a příležitostmi. Je jasné, že za ním je souvislost nefinančních, morálních a spirituálních zdrojů.
  3. Mimochodem když jsem u financování – hodně do toho vkládá Diakonie i církev, je to strategie vyplývající z víry v Krista a tak to stojí i finanční náklady. Ovšem finance přicházejí i odjinud, samozřejmě i ze strany země nebo státu. Např. nám nejznámější falcká firma BASF prý přispívá na uprchlickou krizi velice výrazně. A i kdyby nebyla uprchlická krize, mají tam oddělení, které neustále sleduje sociální projekty, aby podpořili právě takové, které pomohou uchovávat sociální smír.
  4. Pak přišla řeč na budoucnost – co bude s uprchlíky dál? Ve Špýru jsou kasárna, která byla prázdná poté, co z nich odešli Američané. Nyní je tam středisko, kam uprchlíci přijdou úplně na začátku. Míst tam je asi 600, zůstávají tam několik týdnů, aby se pak již dostali do obcí a měst, kde by měli zakotvit. Diakonie už má pro toto začleňování přes dvacet pracovních míst rozdělených po jednotlivých církevních distriktech, čímž se zajišťuje efektivní a koordinovaná společná pomoc. Sledují např. i to, aby se uprchlíci dostali do sociálně smíšeného prostoru, aby v něm žili jak ti, kdo jsou sociálně zabezpečení, tak i ti, kdo jsou sociálně slabí. Brání se tomu, aby vznikala ghetta sociálně slabých, mezi které uprchlíci pochopitelně mohou spadnout velice rychle.
  5. Podle pana Schotta se uprchlickou krizi podaří vyřešit ve chvíli, kdy se odstraní její příčina v zemích jejího vzniku. To znám, myslel jsem si i od nás, jako že je třeba tam v dálce zastavit občanskou válku. Jenže to sotva kdo zvenčí dokáže. Ovšem ta zajímavá myšlenka padla vzápětí – čím více Evropa posílá na Blízký východ zbraní, tím více uprchlíků z Blízkého východu do Evropy zamíří. Zastavte dodávku zbraní, zastavíte exodus. Námitka, jak asi se budou na to dívat zbrojařské firma a všichni ti, kdo jsou na výnosný obchod se zbraněmi napojeni, je pro diakonického pracovníka naprosto nepodstatná. Pokud se má blízkovýchodní šílení zastavit, pak politikové (to je právě jejich role) musí zastavit export zbraní, bez ohledu na zájmy, lobbing a výnosnost. A pak přišla ta věta – raději budu, když čtyřicet lidí kvůli omezení exportu zbraní přijde o práci, než aby díky zbraním přišlo čtyřicet lidí o život.

Ten člověk ovšem ví, že než se podaří státu nebo světu vyspět, aby se nehrnul jenom za ziskem, a to i za cenu podpory zabíjení, že do té doby je na něm, aby tvořil podobu účinné pomoci. Aby tzv.obvazoval zraněné za frontou. Ovšem jeho kategorický závěr také upozorňuje na to, jak bránit tomu, aby vůbec vznikaly fronty a jak vychovávat pro budoucí podobu soužití. Tento přístup, a jak postupně vyrozumívám i ve zdejší církvi, je přístupem, který navazuje na ježíšovské pověření, aby podobně tak i zachraňoval. Na rozdíl od přístupů, kterých je ve střední a postsocialistické Evropě plno, které na Ježíše navázat nechtějí nebo neumí a samy v sobě najdou toliko pud sebezáchovy.
Ať si kdo chce, co chce, říká, na této věci jsem si uvědomil rozdíl mezi různými úrovněmi víry v Boha. Proto jsem hodně zvědav na budoucí pozorování a setkání. Snad jich v dalších dnech ještě přibude a doufám, že mi nebudou příliš nabourávat zatím získané.

PS. Skupiny uprchlíků jsem už tady na ulicích potkal. Žádnou velkou pozornost nevyvolávají, kromě známek odlišnosti, jak se učí žít v novém prostředí. Když tak čtu všelijaké hodnocení z českých komentářů, co a jak Německo nezvládne a jak se co tady nutně musí stát, říkám si: co by se dělo v Evropě, kdyby ten milion uprchlíků Německo nepřijalo? A nezachovalo se tak, jak se zachovalo?

Napsat komentář