Kázání – Stalo se to proto, že …

Čtení: 2Kr 17,5-17: Asyrský král táhl celou zemí, přitáhl až k Samaří a obléhal je tři léta. 6 V devátém roce Hóšeovy vlády dobyl asyrský král Samaří. Vystěhoval Izraele do Asýrie a usadil jej v Chalachu a Chabóru při řece Gózanu a v městech médských. 7 Stalo se to proto, že synové Izraele hřešili proti Hospodinu, svému Bohu, který je vyvedl z egyptské země z područí faraóna, krále egyptského. Oni se však báli bohů jiných 8 a řídili se zvyklostmi pronárodů, které Hospodin před Izraelci vyhnal, i ustanoveními, která vydali králové izraelští. 9 Izraelci podnikali věci, které nemohly obstát před Hospodinem, jejich Bohem: nastavěli si posvátná návrší ve všech svých městech, jak při hlídkové věži, tak v opevněném městě, 10 postavili si posvátné sloupy a kůly na kdejakém vysokém pahorku a pod kdejakým zeleným stromem 11 a pálili tam na všech posvátných návrších kadidlo jako pronárody, které Hospodin před nimi vystěhoval. Dopouštěli se zlých věcí, a tak uráželi Hospodina. 12 Sloužili hnusným modlám, ačkoliv jim Hospodin řekl: „Nic takového nedělejte.“ 13 Hospodin varoval Izraele i Judu skrze každého proroka a každého vidoucího: „Odvraťte se od svých zlých cest, dbejte na mé příkazy a na má nařízení podle celého zákona, který jsem přikázal vašim otcům a který jsem vám poslal skrze své služebníky proroky.“ 14 Neuposlechli, ale byli tvrdošíjní jako jejich otcové, kteří nevěřili Hospodinu, svému Bohu. 15 Zavrhli jeho nařízení i jeho smlouvu, kterou uzavřel s jejich otci, i jeho výstrahy, jimiž je varoval, a chodili za modlářským přeludem a přeludem se stali, následovali pronárody, které byly kolem nich, ačkoli jim Hospodin přikázal, aby byly kolem nich, ačkoli jim Hospodin přikázal, aby nejednali jako ony. 16 Ale oni opustili všechna přikázání Hospodina, svého Boha, a odlili si sochu, dva býčky, udělali si posvátný kůl, klaněli se veškerému nebeskému zástupu a sloužili Baalovi. 17 Prováděli své syny a dcery ohněm, obírali se věštěním a hadačstvím a propůjčovali se k činům, které jsou zlé v Hospodinových očích, a tak ho uráželi.

Text: Lk 6,43-46: Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. 44 Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. 45 Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká. 46 Proč mne oslovujete ‚Pane, Pane’, a nečiníte, co říkám?

První text z 2. knihy Královské je záznamem o konci severní části někdejší Davidovy a Šalomounovy izraelské říše. Po Šalomounově vládě se země rozdělila na jižní a severní část. Byl to běžný politický vývoj. Rozdělením byla země oslabena. Tak jako tak potřebovala spojence, okolní mocnosti pochopitelně o nadvládu stály. Jistou dobu byla severní část ovládána Assýrii, odváděla dávky. Poslední severoizraelský král Hóšea (nijak dobrý) však začal kalkulovat, dávky neodváděl příliš pečlivě, až se prozradilo jeho jednání s jinou mocností, Egyptem. Kvůli tomu byl zatčen a Assyřané začali zemi obsazovat. Samaří obléhali tři roky, neví se, proč to tak dlouho trvalo. Nakonec hlavní město dobyli, opanovali zemi a první, co udělali, bylo, že vystěhovali obyvatele. Tak zemi oslabili dokonale, protože rozvrátili tradici, kulturu a lidem odebrali domovské právo, zázemí. Časem se vyhnanci rozplynuli a částečně v dalších generacích splynuli s pozdějšími judskými vysídlenci.

Když to posloucháte, je to politicky jasné. Nic jiného si nezasloužili za takovou chytračinu. Velmoci nebývají příliš velkorysé vůči vrtochům maličkých, takže se každá chuť po vymanění z vlivu patřičně trestá. Ovšem my nemáme v ruce nějaký historický záznam, který by u takového popisu mezinárodní události mohl skončit. My máme v ruce Bibli, která nezůstává jen u vnějšího popisu (proto jsou mnohdy liché debaty o tom, jak stvoření proběhlo). Bible se pokouší nahlížet k jádru možných příčin jak úspěchů, tak i krachů. Jak lidských, tak i společenských. Dnes jste slyšeli až tu další část, která na dobytí Samaří následuje, jde k příčinám a začíná slovy: stalo se to proto, že… (2Kr 17,7). Když se lidé rozvedou, když skončí nějaký konflikt, který se třeba táhl dlouho, když dojde k prohře, málokdy bývá čas i chuť na to, rozebrat si, proč to bylo. Nikoliv z toho jednostranného pohledu vítěze nebo poraženého, ale v rozhovoru obou. Jeden autor vyslovil trochu teoretickou možnost, ale příznačnou, že kdyby se po válkách sešli vítězové a poražení a společně rozebrali, proč k válce mezi nimi došlo, byl by to sice zdrženlivý krok, možná krok zpět, ale důležitý krok. Vrátit se je nejkratší cestou vpřed.(CSLewis)

Text, který jste slyšeli z 2. knihy Královské, nedělá nic jiného než to, že rozebírá příčiny likvidace izraelského lidu. Stalo se to proto, že… Celým oddílem se jako červená nit táhne jedno silné zdůvodnění, a tím je zapomnění, nebo zlovolné přeznačení víry v Boha. Jednak popřeli Boha, k jehož věčným zásluhám patří to, že je kdysi ustavil vyvedením z otroctví a určením za lid zvláštní. Tím, že tuto zásadní skutečnost v jejím významu ponížili, učinili první krok k tomu, aby mohl být lid vyměněn. Na první krok zapomnění následovaly další, až se z Božího lidu stala pověrčivá a modlářská tlupa, která neměla s lidem Božím nic společného. Však je také Hospodinova slova nešetří, když jejich náboženský život popisují jako službu hnusným modlám (17,12). Dopadlo to tak, že chodili za modlářským přeludem a přeludem se stali (17,15). Z vlastní vůle přestali být tím, k čemu být měli, stali se zbytečnými a jako zbyteční se ztratili.

Ježíšovo slovo, které zaznamenal evangelista Lukáš, podobně míří k jádru všeho. Podobenstvím stromu a ovoce se ilustruje spjatost toho skrytého a nejvnitřnějšího s tím, co je patrné navenek. Tomuto slovu předcházela lukášovská verze kázání na hoře, s blahoslavenstvími a takovými zadáními, jako jsou milování nepřátel a varování před posuzováním a odsuzováním (břevno a tříska v oku). Ježíš plasticky a názorně upozornil na význam nitra, v tehdejší době reprezentovaného srdcem. To má být zdravé, čisté a nerozdělené. Péče o nitro musí vědět o všem, co v něm může způsobit trhlinku, která následně spustí rozvrat s dalekosáhlými následky. To, že strom dává ovoce takové, jaké odpovídá jeho skrytému zadání, to je jasné. Vyberete odrůdu a víte, co od ní čekáte. Ona to také splňuje a vy sklízíte, pokud i z vaší strany jsou nastaveny podmínky, které každý strom podle druhu potřebuje. Moc dobře víte, že každý druh ovoce potřebuje péči a prostředí trochu jiné. Proto nikdo nečeká hrušky na trnce a šípek na jabloni. V prostředí ovocného dřevoví to je všechno jasné. Ale Ježíšovi nešlo o to, popisovat, jak to chodí mezi stromovím. Výrazně zdůraznil, že jeho okolí nečiní obtíž nazývat jej Pánem, a přitom nedbat na to, co jako Pán žádá a chce. Už to samo o sobě je divné. Ale snadno to vzniká, pak říkáme něco, co tak vážně nemyslíme, protože uvnitř je to jinak.

V této věci moderní doba v mnoho směrech pomáhá. Naučili jsme se, jak předstírat zájem, i jak zastírat opravdové pohnutky; jak konat dobro a nedat najevo své myšlení; jak si chránit soukromé nitro a jak ospravedlnit, pokud chceme, rozpor vnějškem a nitrem, který cítíme. Všechno je nastaveno tak, že být dobrým je snadně a vlastně to lze každému. Ale otázka je jiná: pokud to tak je, že vlastně nejsme navenek vlci, proč to všechno jde tak špatně, proč s užitím tolika nástrojů, jak prokazovat dobro, je stále kolem nás tolik lidí nespokojených? A proč ta obrovská vůle po dobru vede svět téměř na pokraj další světové války? Proč v té touze po dobru vzniká tolik regionálních, lokálních nebo i sousedských válek? Není někde něco špatně? Logické by přeci mělo být něco jiného – obecná vůle činit dobro a produkovat jenom chutné plody, přece musí končit u obecné spokojenosti se stavem světa, s jeho sociální citlivostí a komfortním zajištění i pro ty nejslabší, nemluvě o tom, že by v takovém prostředí obecné vůle po dobru pro všechny by se nikde žádní vyloučení ani neobjevili. Jenže to se neděje!

Někde je něco špatně! Vrací se to zpět k Ježíšovi a zpět ke konci severní části Izraele. Činit dobro nezáleží na vůli člověka, záleží především na ochraně a rozvíjení vnitřní výbavy. Začíná to u nás, kdo dnes vyznáváme Ježíše Krista jako Pána a nechceme zítra činit vůli pánů jiných. Vím, že máme svobodu a jsem za to vděčen. Náš problém je v tom, že protihráčem panování Krista nad námi, jsme my sami. Svým zapomínáním. Svou nakažeností móresy doby a společnosti. Tehdy považovali za málo to, že se o ně stará Bůh, který jim kdysi dávno vyvedením z otroctví stanovil jiná kritéria života. Pro nás je to podobné: několikrát vstupujeme do připomínky smrti Páně. Dopad toho však nebývá valný. Obrat od svévole k činění společné vůle v šíření lásky, naděje a víry se stále nekoná. Proto mi připadá tato doba klíčovou. Nikoliv v tom, že se řeší, jak se budeme jako církev platit, nýbrž v tom, že buď dokážeme naplňovat to, co od nás náš Pán čeká a naplňovat to ve všedním životě a bez výjimek, anebo opravdu jako zmarněný strom nebudeme potřeba v Boží zahrádce a Božím sadu. Každý z nás v tom má svou důležitost a každý z nás připravuje budoucnost, a víme sami, jak lpíme na tom, aby se dětem a vnoučatům žilo dobře, resp. aby měly vůbec jaké podmínky pro život. Toho se týkal konec části Izraele a na to mířil Ježíš.

Kouzelné je dnešní bádání, jestli někde jinde v naší galaxii nejsou podobné podmínky pro život. Změna prostředí nic nezařídí. Jak se bude na této Zemi, nebo v této obci, žít, to záleží na tom, jaké obsahy v srdci každý z nás má. Co je vaší nadějí? Co je vaší hodnotou číslo jedna? Pro co jste schopni se obětovat a co vás nechá zcela lhostejnými? A dominuje v tom obsahu nitra/srdce ohled na vaše dobro, nebo i zájem o to, aby se neděla nespravedlnost a aby se vůči druhým jednalo tak, jak chcete, aby se jednalo vůči vám (Mt 7,12)? To nebo ono vypovídá o tom, zda v našem srdci je poklad nebo otrávená návnada.

Potřebné však je jediné – počítat s tím, že nemáme žádnou korekci než tu, se kterou z lásky k nám přichází druhý člověk, pokorně sloužící Kristu a kráčející v jeho stopách. Co je opravdu dobro a co zlo v našem provedení, to nezhodnotíme my, ale zhodnotí to ten, kdo naše ovoce bude koštovat a nejvíce to zhodnotí ten, kdo chce, aby jeho lid do ohroženého světa vnášel naději. My jsme tak v nikdy nekončícím úkolu. Je to však úkol, který má smysl v tom, že Bůh k jeho plnění se přiznává a přidává svou moc. Známkou toho, že Bůh se k takovému lidu staví čelem a ne zády, je v zaslíbené a neotřesitelné budoucnosti jeho lidu, protože je nahlížen jako sůl země a světlo světa. Je zkrátka Bohem viděn jako potřebný nástroj smíru a smí se těšit Boží podpoře, o které všichni dobře víme, že dokáže veliké věci. Jednou třeba vysvobodila z otroctví a jindy prolomila sevření hříchu a strachu ze smrti. A to jsou skutečnosti, které máme milovat, mít za své, nezrazovat je, natož od nich utíkat k všelijakým pověrám, kterých je dnes plný svět. Tím víc, čím méně svět oslovuje Krista Pánem, staví na jeho místo své panování, neohlížeje se zpět a nevida, k čemu taková orientace už vícekrát vedla. Bohu díky, že máme neděli, Písmo a společenství s Kristem, kdy se smíme zastavit a měnit jádro své bytosti. Něco takového strom nemá, ten zůstává stále stejný.

Amen

Napsat komentář